Klub chovatelů loveckých slídičů - Sekce retrieverů  


    Zamyšlení nad trénováním, mezilidskými vztahy, vztahem mezi člověkem a psem aneb je důvod smutnit?

Už název jsem pojala jako otázku a kolem této otázky bych se ráda rozepsala. Myslím, že všechna témata v nadpisu spolu velmi úzce souvisí. Toto mé zamyšlení je pouze můj názor, který je odrazem mých zážitků a mého přemýšlení do dnešního dne, samozřejmě přijde nespočet dalších zážitků, rozhovorů, které můj názor budou směřovat dál, takže tento názor není názorem konečným. Každý se vyvíjí a každý získává zkušenosti a tím i dochází k utříbení názorů. Připomíná mi to skutečnost, jako když se člověk rozhodne sportovat, například běhat. Zpočátku uběhne pár metrů a je zadýchaný, ale nevzdává se. Ví, že se vydal po této své cestě a chce se zlepšovat, jde si za svým cílem. Ale jako u všeho platí i zde, se musí vytvořit pevné základy, na kterých se bude stavět. K pevným základům dospějeme tehdy, pokud si uvědomíme, že je potřeba pravidelně, systematicky trénovat, být k sobě upřímný (člověk před sebou samotným nikdy neuteče), učit se a dívat, jak to dělají i druzí a zvyšovat počet uběhnutých metrů s rozvahou dle výkonnosti. Pokud člověk bude běhat pořád stejný okruh, bude zaslepeně vidět jen sebe samotného za střed světa, že on to dělá bez chyb, nepřijme názor druhého, v lepším případě ustane na mrtvém bodě, a i z tohoto bodu časem jeho výkonnost bude klesat. To mi asi dáte za pravdu.

Každý by měl mít příležitost se vyjádřit, a mělo by to splňovat formu slušného chování. Je mi líto, když se lidi hádají, uráží se a nevyslechnou názor toho druhého. Já osobně si myslím, že každý se na určitou věc dívá z jiného úhlu, každý je individuální a svým způsobem skvělý a každý názor stojí za to, aby byl vyslechnut. Vždyť z drobností se skládají velké věci a názor nebo poznámka i někoho zcela neznámého může vnést světlo do nastalé šedi.

Velmi šťastna jsem se svými psy, se kterými se snažím budovat vztah, kde je důležitá oboustranná svoboda, respekt, láska a snaha, snaha otevřít se navzájem. Všechno co dělám s nimi, dělám pro ně. Když jsem začínala s Arou, měla jsem velké ambice. Splnit podmínky na českého šampiona práce a potom přeci taky na mezinárodního, proč ne? Splnily jsme všechno, ale tato cesta mě neuspokojovala. Chtěla jsem se psy všeobecně skončit (na základě neustálých útoků, obviňování a šíření klepů), zrušit rezervaci štěněte, nechat si Mish jen pro radost. Ano PRO RADOST. To byla ta zlomová myšlenka. Od základu jsem přehodnotila náš vztah, priority a nakonec jsem dospěla k jinému přístupu v tréninku, jinému přístupu k psovi jako takovému a nebojím se říct i přístupu k životu. A věřte mi, je jedno jestli je trénink, který se svým psem absolvujete, tréninkem na lovecké zkoušky, na WT či záchranařinu, jestli máte show nebo FT linii.

Proč se někdo v současné době pozastavuje nad trénováním s dummy (látkovým aportem)? Zaslechla jsem jednou otázku: „a ty trénuješ na WT? Já ne, já na lovecké zkoušky.“ Je přeci jedno jakým způsobem člověk trénuje, vždyť si můžu nazvat svůj trénink třeba „trénuji si na zelené louce“. Není to o názvu, ale o přístupu. Já trénovala už s Arou pomocí látkových aportů (před sedmi lety nebyl znám výraz „dummy“), myslím, že je neetické používat nespočet kusů studené zvěře. Jak by to asi u nás vypadalo s počtem zvěře, kdyby každý při každém tréninku používal zvěř? Dummy jsou přeci skvělou tréninkovou pomůckou. Používám i tenisové míčky, moji psi je milují. Nikdy jsme neměly problém na loveckých zkouškách, kterých jsem se zúčastnila jak s Arou, tak i s Mish dokonce v zahraničí.  Na druhou stranu neupřu svým psům účast na honech. Zde retriever předvede na co je vyšlechtěn. Trénujeme pro zábavu a přeji si, aby psi byli v tréninku šťastni. Klidně budeme trénovat několik let, nechci „šít horkou jehlou“ a nechci mít zmatené psy, protože jsem sama zmatená a vlastně ani nevím, proč a co trénuji. Chci, abychom si věřili navzájem a abychom byli tým, toto je pro mě důležité i v běžném životě, který s trénováním a soutěžemi velmi úzce souvisí. Nepotřebuji mít psy v „lati“, když se vrátím domů. Těší mě, když vymyslí lumpárnu, tím mi jen dokazují, že žijí a jsou šťastni.

Myslím, že se můj sen stává skutečností a pomalinku se k mým psům přibližuji. Je to „křehká cesta“, ale velmi naplňující. Když se ohlížím zpátky, připadám si, jako bych měla řadu let zavřené oči a šlapala po všem jak slon v porcelánu a teď je pomalu otvírám a vidím, co jsem napáchala, co psi dokážou dát, když člověk touží a upřímně si přeje od nich přijímat. Psi jsou neuvěřitelní, nikdy Vás neodepíšou. Dají Vám vždy novou a novou šanci. Přeji si od nich tuto vlastnost, dávání bezpodmínečné lásky, naučit.

Moje volba byla napsat tento článek, pokud máte nějakou nejasnost, prosím napište mi na: pavla@dummysport.cz , ne vždy jsou psaná slova ve shodě s myšlenkami a hlavně psané slovo postrádá city, které jsou při osobní komunikaci.

Přeji Vám všem krásný čas s Vašimi psy.

Pavla Koukolová

www.pavla.dummysport.cz

 

[úvodní strana] [KCHLS] [CCR] [FCR] [GR] [CHBR] [LR] [NSDTR] [CMKU] [CMKJ] [CMMJ] [webmaster]