Chovatelská stanice z Pomoraví
(Výroční kniha rodokmenů LR 2003 - Barbara Protivánková)

 Každý, kdo se zeptá na první labradory v republice, se dříve či později dostane k chovatelské stanici z Pomoraví. Oldřich Kučera, bývalý ředitel Lesního závodu Litovel, to totiž „všechno spískal“ a stal se tak legendou v chovu labradorských retrívrů u nás. Byl to právě on, který dohodl první import šesti jedinců z Anglie (3 psů a 3 fen) a byl to právě on, který se stal jedním z těch, jež horko těžko prosazovali labradory mezi lovecky upotřebitelné psy. Pokud ale vzpomínám na chovatelskou stanici z Pomoraví nemohu nevzpomenout i lvího podílu Jozefy Kučerové - manželky výše zmíněného, která je neméně důležitou osobou v této retrospektivě.

 Oběma patří dík a uznání za pionýrské roky a oběma si také dovoluji tuto knihu věnovat.

 Pojďme ale zpět k začátkům chovu labradorů v tehdejším Československu. Jestliže máme mít alespoň zhruba představu, jak to vypadalo, musíme si stručně vykreslit dobové reálie: Psal se začátek sedmdesátých let - označovaný s historickým odstupem jako éra normalizační. Tomu adekvátní byl přísun informací z kapitalistické ciziny. Informace o labradorských retrívrech z toho nevyjímaje, protože jejich původní domovinou byl Newfoundland a poté Anglie, která určila standard plemene. Labradoři byli u nás neznámým pojmem. Oldřich Kučera jednoho dne přivítal na honu ve střeňské bažantnici člověka, který mu poradil, že by mělo být především v ekonomickém zájmu Lesního závodu mít kvalitnější dohledávače na pernatou zvěř, protože množství nedohledaných střelených kusů bylo dosti vysoké. Slovo dalo slovo a přes již zmíněného člověka žijícího na Bahamách se dostali do majetku Státních lesů štěňata z Anglie. Tehdy přiletěli 3 černí psi a 3 černé fenky.

„Vzpomínám si jako dnes, že když jsme je přivezli byla tma a já je vlastně viděl až druhý den ráno. Vzhledem k tomu, že chovatelská stanice z Pomoraví už existovala a já jsem choval výmarské ohaře, jsem se zděsil, když jsem viděl černé psy s dlouhými pruty...“ zavzpomínal Oldřich Kučera. „Nevěděli jsme o nich vůbec nic. Jediné, že jsou to výborní přinašeči. Čekali jsme rok na to, než jsme s nimi vyrazili na výstavu do Kroměříže. Byli to první labradoři u nás a nejen, že je rozhodčí, na jehož jméno si už nevzpomínám, nikdy v životě neviděl, ale neměli jsme k dispozici ani řádně přeložený standard. Posuzovalo se podle špatného překladu a bohužel, pět z šesti jich neprošlo do chovu kvůli kohoutkové výšce.“ podotkl Kučera.

Jediným psem, který se „vešel“ do standardu, který byl tehdy k dispozici, byl pes nesoucí jméno nejslavnější chovatelské stanice v Anglii - Sandylands. Jmenoval se Sandylands Marcus a byl synem jednoho z nejznámějších psů vůbec v historii chovu labradorů na světě - Sandylands Marka.

 Pojďme se teď věnovat pouze chovatelské stanici z Pomoraví a odejděme od pěti „neúspěšných“ jedinců kroměřížské oblastní výstavy, kteří mimochodem nesli jména velice významných chovů z Anglie, a kteří se roztrousili do Židlochovic, Olomouce a později i na Bouzovsko.

Sandylands Marcus hned na další výstavě - MVP v Brně vyhrál třídu otevřenou. Byl uchovněn pod registračním číslem 1/74/L.

„My jsme tehdy vůbec nevěděli, jak ho máme cvičit. Měli jsme velkou výhodu, že hlavním poradcem chovu v Klubu chovatelů loveckých slídičů byl pan ing. Josef Kožíšek, který se k labradorům na svou dobu postavil velice progresivně.“ vzpomíná Kučera. „ Nejenže nás slídiči přijali mezi sebe, ale hlavně jsme mohli na Markovi zkoušet, jak vlastně labrador pracuje. Nechali jsme všechno na něm a on se náramně osvědčil. Jeho práce při dohledávce byla špičková a o práci ve vodě nemusím vůbec mluvit. Neměl v té době konkurenci a my jsme zjistili, že labrador byl dobrá volba.“  Oldřich Kučera probírá torzo fotografií, které zachránil po povodni na Moravě v roce 1997. „Víte, co vám budu říkat, pejskaři, to je klan, proti nim je mafie hadr a prosadit nové plemeno, které mělo navíc pro milovníky ohařů velice omezené využití, bylo nesmírně těžké. Podařilo se, ale a my jsme za to mohli poděkovat jen jim samotným a Markovi především.“

Teď odejděme na chvíli od Sandylands Marcuse. Chovatelská stanice měla chovného psa, ale fena, se kterou by založil chov, chyběla. Znovu se prostřednictvím bahamského kontaktu dohadoval import štěňat z Anglie. Poté, co naše „spojka“ referovala v Anglii o tom, jak dopadla předchozí zásilka štěňat, byli vybráni už starší jedinci a řízením osudu na jednu stranu smůla  a na jednu štěstí, se k nám dostala sourozenecká dvojice. Žlutý Johny of Palgrave a jeho vrhová sestra Julie of Palgrave.

Oba se stali československými výstavními šampiony a oba složili podzimní zkoušky v I.ceně.

Julie of Palgrave byla jako chovná fena zaregistrována pod číslem 1/74-K a její bratr jako chovný pes 2/76-L.

Sandylands Marcuse však stihla vážná autonehoda, kdy po střetu s nákladním autem vyvázl s velice vážně poškozeným kyčelním kloubem. Kryl ještě jednu fenu, ale při tomto krytí se ukázalo, že již v chovu ze zdravotních důvodů dál působit nemůže. Sandylands Marcus se dožil 11 let.

Kučerovi tedy zažádali o výjimku, aby mohl přijít na svět vrh „B“ po sestře s bratrem - Johnovi a Julii of Palgrave. Výjimka jim byla udělena a vznikl tak vrh, na nějž manželé Kučerovi vzpomínají jako na nejlepší, který jim labradoři z Pomoraví dali.

Z tohoto spojení vzešel i u nás v mnohých rodokmenech se objevující ICH. Bred z Pomoraví.

Dalším importem do Litovle byl černý pes z Kanady Cana.

 Kolem tohoto psa a hlavně jeho povahy kolují již dlouhá léta různé zkazky. Jak to tedy bylo?

„Ken, jak jsme mu říkali, letěl do Československa jako tří nebo čtyřměsíční štěně,“ vzpomíná Oldřich Kučera. „Záměrně říkám letěl, protože v termínu, kdy jsme si ho měli vyzvednout v Praze, díky stávce na letišti Heathrow v Londýně, nedoletěl a týden byl neznámo kde. Dostal se nám do rukou těžce frustrovaný s netknutou konzervou a nádobou na vodu přesně tak, jak byl odexpedován z Kanady. Podle mého názoru se na něm tato zkušenost podepsala natolik, že se už nikdy neuklidnil a byl pořád ve střehu.“ Paní Kučerová vzpomíná:“ byl to náš miláček, byli jsme vždycky zvyklí mít psy v domě jako opravdové členy domácnosti. Ken byl neuvěřitelný mazel, ale určitě i velkým dílem díky traumatu byl dost ostrý a na manžela velice fixovaný“,končí svou vzpomínku Jozefa.

Cana nesl typické znaky kanadských field trialových liní. Byl subtilnější stavby těla než Sandylands Marcus s poněkud jiným tvarem hlavy.

 Stal se šampionem ČSSR a během jednoho roku složil se svým vůdcem Zdeňkem Šmikmátorem čtyři pracovní zkoušky: ZLV - I.cena - s udělenou výjimkou hlasitosti, ZLZ - I.cena, VZ - II.cena a PZ - III.cena.

 „Byl to neuvěřitelně houževnatý pes, který byl k neutahání,“ říká chovatel z Pomoraví. „Myslím si, že jeho povaze nepřidalo ani to, že složil tolik zkoušek během tak krátké doby, navíc si nebudeme nic říkat o způsobu výcviku loveckých psů, který tu panoval od dob výcviku ohařů. Výcvik hrou to určitě nebyl.“

Cana dal ve spojení s Julií of Palgrave vrh „C“. Chovatelská stanice z Pomoraví toto spojení zopakovala pro vrh „D“.

Cana musel být v sedmi letech utracen poté, co byl dvouletým vnukem manželů Kučerových probuzen z hlubokého spánku po honu a zareagoval tak, že chlapce kousnul do krku. Julie of Palgrave se dožila 14 let, její bratr Johny zemřel v 15 letech.

Druhou a poslední fenou , která přišla do chovatelské stanice z Pomoraví byla irská Lisrenny Geisha Girl.

Na tu Oldřich Kučera vzpomíná: „každý z našich importů prodělal nějakou zvláštní anabázi. Gejša cestovala z Rakouska na naše hranice, odtamtud ji vrátili zpět do Rakouska a pak se opětovně vracela k nám. Byla to milá fenečka s dobrým rodokmenem, která nám dala dva vrhy: s ICH. Bredem z Pomoraví vrh „E“ a s Andym XXXVII. vrh „F“. To byl poslední vrh labradorů z Pomoraví“. Lisrenny Geisha Girl zemřela na rakovinu mléčné žlázy v 10 letech.

Na otázku, proč už dál chovatelská stanice žádný vrh labradorů neodvedla, odpověděl Kučera: "Už bylo dost chovatelů, kteří mohli pokračovat bez našeho přispění, udělali jsme, co jsme považovali za nutné pro toto plemeno udělat a tak jsme to skončili.“

Labradoři stále patří k jeho nejoblíbenějším plemenům a s láskou vzpomíná na jejich pracovní vlohy. „Julie byla úžasná. Když začal hon, seděla mi bez vodítka u nohy a dívala se kolem. Dokola padaly střelené kusy pernaté a ona nereagovala, jakmile však rozpoznala křídlovaného bažanta, odběhla a s ním v mordě se ke mě vrátila, věděla, že jí ti mrtví neuletí a tak v klidu čekala, až střelba skončí a do jednoho mi je složila k nohám. Jednou dokonce aportovala 170 bažantů z jedné leče, byla tak vyčerpaná, že při předávce zkolabovala. Přehodil jsem přes ni kabát a snažil se ji zahřát. Po chvíli se vzpamatovala a šla znovu do práce.“

Historie chovatelské stanice z Pomoraví se pro labradorské retrívry po šesti vrzích uzavřela. Práce průkopníků přinesla své ovoce a dnešní chov to nezapře. S manžely Kučerovými by se dalo dlouhé hodiny vzpomínat na Marcusovu či Canovu práci v zamrzlé řece i na spoustu podnětných postřehů z té doby. Jsou to lidé, kteří se nesmazatelně vryli do dějin chovu labradorských retrívrů u nás a za to jim patří nevyslovitelný dík.

Barbara Protivánková

   

[úvodní strana] [KCHLS] [CCR] [FCR] [GR] [CHBR] [LR] [NSDTR] [CMKU] [CMKJ] [CMMJ] [webmaster]