Reakce na článek paní Aleny Krutské o standardu labradorského retrívra.
    Ještě než skromně vyjádřím svůj názor na zmíněnou problematiku chci paní Krutské opravdu obrovsky zatleskat a poděkovat za informace, které zveřejnila.
    Paní Krutská ve svém článku označila velice zásadní momenty v exteriéru labradorského retrívra, které považuji za dokonale hozenou rukavici pro všechny chovatele tohoto plemene. Máme za sebou sice nějakých 30. let chovu labradorů, ale upřímně řečeno jsme stále na samotném začátku k přiblížení se kvalitě odchovů v některých jiných zemích. Nechci však tvrdit, že existuje země na světě, kde by se všichni odchovaní labradoři blížili ideálu!
    Jen bych chtěla možná pojmenovat problém v pohledu na standard tak, jak se s ním setkávám téměř denně. Velice často mluvím s lidmi, kteří jsou připraveni chovat labradorské retrívry a přitom nejsou schopni jedné docela zásadní věci: naprosto objektivně posoudit svého psa podle standardu. Netvrdím, že každý začátečník musí být odborník ve čtení standardu, jen si myslím, že už i výstavní ambice pánečka by ho měly přinutit do standardu alespoň nahlédnout.
    Za pár let, co se o labradory zajímám jsem nabyla dojmu, že valná většina chovatelů vybírá štěňata , která se mají dále podílet na chovu podle dvou podle mě naprosto špatných kritérií:
1. největší a nejmohutnější z vrhu - toto kritérium se drží stále hlavně u těch chovatelů, kteří se bojí lehčích typů labradora, ale zapomínají na obecné tělesné proporce. Přitom jim nikdo nezaručí, že právě nejmohutnější štěně zůstane opravdu mohutným jedincem i v dospělosti.
2. výběr podle hlavy - toto kritérium výběru štěněte bych nazvala panická hrůza z liščích hlav. Opět obecné tělesné proporce pokulhávají za „výraznou hlavou“.
    Ještě bych malinko zmínila další záležitost, která se týká vizuální stránky každého labradora - kůže. Viděli jste někdy na výstavě psy, u kterých jste si nebyli jisti, zda se nejedná o molossy? I tato exteriérová vada - nadbytek kůže zejména na krku či hlavě, je mnohdy viditelná už ve štěněcím věku.
Žádný chovatel není Bůh a jsou prostě jedinci, kteří se podle našich představ nevyvedou, což je bohužel příroda, ale zásadní je se z těchto poznatků poučit a raději celou linii, kterou odchovy prověří jako poněkud handicapující, odstavit a ne za každou cenu chovat na fenách, které předávají více sporných znaků než těch, které v populaci labradorů opravdu utvrzují typické znaky pro plemeno. Myslím si, že to v naší zemi málokdo umí či dokonce kdy udělal, že si řekl:“mám fenu, která mi dala dva uspokojivé vrhy, ale nic zásadního a proto od její linie upustím“. Teď navíc mluvím jen o exteriéru nikoliv o zdraví, což je kapitola sama pro sebe.
    Nedávno jsem navštívila Anglii a musím konstatovat, že i země původu se potýká s problémy v exteriéru. Překvapila mě zejména mechanika pochybu některých jedinců, která samozřejmě mnohdy s úhlením obou párů končetin souvisí. Jednoznačně byly vidět typické znaky některých rodových linií a to je podle mě také velice důležitý faktor chovu jako takového - nejet pokaždé na krytí za psem, který je momentálně „ v kurzu“, ale znát jeho rodokmen a alespoň částečně předvídat, co může v kombinaci s mou fenou dát za potomstvo.
    Uzavřela bych svůj skromný příspěvek na téma exteriér labradora asi takto: pokud chceme chovat standardní labradory, musíme být náročnými chovateli a majiteli a to znamená, že si musíme jednoduše připustit, že moje fena, kterou chci právě prosazovat např. na výstavách nemá adekvátní úhlení zadních končetin...a neklást si přehnané iluze nejen o jejím výstavním výsledku. Pak také zvážit, co mi tato fena objektivně může do chovu přinést. A toto je náš problém - začít pokaždé sám u sebe a objektivně si přiznat, že toto není cesta a je potřeba začít odjinud. Zahraniční chovatelé, kteří mají nezanedbatelné chovatelské výsledky říkají, že kvalitní chov je o stále se opakujících začátcích, nikoliv o penězích.
 
Barbara Protivánková
Tetřeví dvůr