Původ a historie plemene
(z Diplomové práce Jaroslava Pražáka – rok 1984)
Vznik, původ a historie Labrador – retrievera jako samostatného plemene.

 

               Na vývoji jednotlivých plemen loveckých psů se značnou, a dá se říci dokonce rozhodující měrou podílí změny způsobu lovu. Jejich příčinou byl zejména vývoj palných zbraní, odehrávající se v průběhu 14. století, zejména v jeho druhé polovině. Vznik těchto zbraní je spjat s vynálezem černého střelného prachu. Od křesaček přes lovecké perkusovou – předovky s nabijákem, kapslovačkou a koženým váčkem na kule nebo broky – až k loveckým zadovkám, používaných s různými technickými zlepšeními dodnes. Vynález výkonného bezdýmého střelného prachu v 80. letech 19. století brzy vytlačil černý prach z jeho pozice. Technickým zlepšováním zbraní se zvyšovala přesnost střelby, vlivem bezdýmého prachu se zvýšila razance střely a vznikem zadovek s jednotlivými náboji se podstatně zrychlila frekvence střelby. Z toho pramenící stále nové možnosti lovců kladly větší nároky na jejich psy. V důsledku toho zaznamenali pokles svého významu hlavně honiči, používaní při parforsních štvanicích, kteří byli nahrazeni ohaři. Těžiště práce loveckého psa se stále více přesouvalo na dohledávku postřelené zvěře a na její přinášení. Tato tendence trvá vlastně dodnes.

   V důsledku toho se lovci začali ohlížet po psovi nebo skupině psů, kteří by byli schopni splnit s úspěchem tyto požadavky.

Dnes je již zcela jasné, že takovou skupinu psů našli – nese název   r e t r i e v e ř i . Tento název pochází z angličtiny a je do češtiny překládán jako přinašeči, donašeči nebo aportéři. Do této skupiny patří plemena psů známá pod jmény Chesapeake Bay Retriever, Curly Coated čili „kudrnatý“ Retriever, Flat Coated neboli „rovnosrstý Retriever, Golden – zlatý Retriever a konečně Labrador – labradorský Retriever, o němž tato práce pojednává.

   Všichni retrieveři, snad s výjimkou Curly Coated, jsou si jednak vzhledově, rozhodně však svými pracovními schopnostmi velmi podobni. Přesto lze rozlišit dvě linie vývoje. Na jedné straně stojí zlatý retriever, potomek psa Leinerova (snad přes chrty, talbota a konečně bloodhaunda) a pravděpodobným přimíšením krve ruského stopaře či ruského retrievera, což by zde znamenalo napojení na linii psa Inostranzeva, který je také předchůdcem druhé linie, označované jako „retriever od zátoky Chesapeake“, ovšem přes jiná plemena (údajně přes psa molosského, tibetského pastevního, pyrenejského ovčáka a psa novofundlandského). Jak však vypadá moderní historie?

   Labrador – retriever, stejně jako ostatní retrieveři, je plemenem poměrně mladým, moderním. Přesto však není tak snadné najít zcela přesně jeho předky.

   Řada kynologických odborníků a badatelů (D. McCarty, C.P. Hawker, M. Portal, Youatt) tvrdí, že pochází ze staršího plemena zvaného St. John´s Newfoundland a Lesser Labrador. O exteriéru zmíněných dvou plemen toho však moc není. Co ale s určitostí víme je to, že kanadský poloostrov, po kterém labrador své jméno zdědil, není jeho pravlastí. Tou je považován Nový Foundland. Jak se tam však dostal, kde je jeho skutečná pravlast, není zcela jasné. Na ostatních místech naší planety se začal objevovat po té, co poprvé dosáhl břehů Anglie. Stalo se tak s námořníky, přivážejícími tresky z Newfoulandu, a to pravděpodobně v hrabství Dorset.

Popisy plemene, dochované z té doby, hovoří o tom, že pes má mezi prsty tlap plovací blány, což je jeden z prvků přizpůsobení zvířat žijících dlouhý čas v blízkosti moře a často nucených dlouhou dobu pobývat ve vodě. Dalším z prvků přizpůsobení vodě je krátká, hrubá, hustá srst, a konečně také tzv. „vydří“ ocas. Tento termín v popisu prutu je zachovám i v moderním standardu labradorského retrievera jako jeden z jeho typických znaků! Díky tomu, že se ve vodě, a zde bych chtěl zdůraznit, že jako jediný lovecký pes i ve slané mořské vodě, cítí stejně dobře jako na suchu, získal velikou oblibu zvláště u rybářů. Ti ho používali hlavně k zatahování sítí a snad také k přinášení jinak ztracených ryb, které rybář například pro velkou vzdálenost nemohl k sobě přitáhnout. Také se používali k přenášení vazných lan lodí. Když loď přirážela ke břehu, skákali labradoru do vody a přenášeli konce vazných lan na břeh. Obrovskou odvahu těchto psů dokumentuje také fakt, že se nezalekne ani rozervaných skalních útesů, bičovaných mořem, a přináší lovci zastřelenou  či postřelenou pernatou zvěř.  Jsou známy i případy, kdy v podobných podmínkách zachránili u pobřeží ztroskotavší rybáře a námořníky. Jako lovecký pes se vrhne do ledových vln i dvacetkrát za den.

   Zmínky o pravděpodobném předchůdci labradora, o St. John´s dog, najdeme například v knize majora M. Portala „Guns at Home and Abroah“ (lovečtí psi doma i jinde). Který píše, že rybáři na Newfoundlandu ho chovali proto, poněvadž „ potřebovali dobrého, silného a vytrvalého vodního psa, který by jim byl platný i při pomoci v případě ztroskotání na pobřeží, a tak křížili silně osrstěné, mohutné černé novofundlandské psy s černými pointry a časem vyšlechtili dobré, silné, krátkosrsté psy, neúnavné a ohromnou vytrvalostí…“. (Císařovský, 1982). Vedle toho však vývoj většího, těžšího a silnějšího Newfundlanda stále pokračoval. Snad proto se pes, vzniklý již zmíněným křížením černého pointa a Newfounlanda, nazýval kromě St. John´s dog také malý Newfoundland.

     Začátkem 19. století, asi kolem roku 1814, se sešli dva přátelé a nadšenci pro chov psů, kteří si zvláště cenili vlastností tzv. „menších labradorů“, Byli to lord Malmesburg a plukovník Peter Haroker, kteří se dnes považují za zakladatele cílevědomého chovu. Jako výchozí materiál jim posloužilo několik psů koupených od lovců a rybářů z Newfoundlandu. Šlechtitelská práce se jim velmi dařila a poměrně brzy byli odměněni výbornými výsledky. Vyšlechtili psy s vysokou pracovní schopností, a proto jsou často labradoru nazýváni „dělníky ve vodě i na zemi“.

   Po roce 1885 zabránily karanténní zákony, ochraňující chov ovcí, pohybu psů mezi Severní Amerikou a Anglií. Koncem 18. a v 19. století je tedy chov labradorů rozvíjen především v Americe. Tam byly také položeny základy moderního chovu tohoto plemene. Nesprávné by však bylo tvrdit, že Anglie ztratila o ně zájem. To proto, že psi rozšířeni v Evropě vlastně pochází z anglického chovu labradora, kterému daly základ jednak kmeny anglických labradorů a jednak dovoz velkého množství plemenného materiálu z Ameriky zpět do Anglie koncem 19. století.

   Uskutečnění prvního zápisu do anglické plemenné knihy se datuje do roku 1870, ovšem oficiálně jako plemeno byl labradorský retriever uznán až v roce 1903 a od tohoto roku se vydal na své vítězné tažení světem. Vůbec první klub, Labrador-Retriever Club, který až do dnešních dnů sdružuje chovatele a příznivce tohoto plemene, byl založen, samozřejmě kde jinde než v Anglii, v roce 1916. O popularitě tohoto plemene v samotné Anglii svědčí i ten fakt, že čestnou předsedkyní se stala anglická královna Alžběta, která také tyto psy chová.

 

Historie plemene v ČSSR

 

   V ČSSR se toto plemeno poprvé objevilo v roce 1970, a to poměrně náhodou. Došlo k tomu následujícím způsobem:

Anglický lovec, zúčastňující se již několik let honů v našich bažantnicích se v roce 1969 dostal po skončení honu do rozhovoru s ředitelem lesního závodu Litovel panem O. Kučerou. Velice si chválil naše hony, ale na druhé straně se divil, proč nemámetaké odpovídající plemena psů pro hony v bažantnicích proč používáme většinou ohaře a ne retrievery? Pan Kučera mu odpověděl, že lepší psy pro tyto účely na LZ nemá a že psy pod názvem retrieveři vůbec nezná.

   Na základě tohoto rozhovoru se Mrs J. Bradley rozhodl darovat řediteli Kučerovi 3 páry labrador –retrieverů. Ten však okamžitě tyto 3 psy a 3 feny daroval Státním lesům, které je přidělily na LZ Židlochovice, LZ Olomouc a LZ Litovel.

   Kromě LZ Litovel nebyla věnována těmto jedincům přílišná pozornost. Na LZ Židlochovice brzy došlo k úhynu feny (přejeta vlakem) a pes dostal mozkovou psinku. Na LZ Olomouc také poměrně brzy k úhynu obou dvou jedinců (pes otrava, fena sražena autem).

    V roce 1975 se rozhodly Státní lesy importovat z Anglie pár dvouletých labradorů. Dvouletých proto, aby byla zaručena kvalita těchto jedinců. Došlo však k omylu. Místo psa a feny, kteří by nebyli v bližším příbuzenském vztahu, byli dovezeni pes a fena z jednoho vrhu, čili bratr a sestra. (fena Člp 7, pes Člp 9). Byli svěřeni do péče LZ Litovel, kde byla v té době založena u nás první chovatelská stanice labrador-retrievera, nesoucí název „z Pomoraví“. Tam byla vržena 6. července téhož roku první štěňata v Československu. Ve vrhu bylo pouze 5 štěňat (3 feny, 2 psi). Matkou byla fena Člp 7 Julie of Palgrave a otcem pes Člp 6 Sandylend Marcus. Dá se tedy o těchto jedincích mluvit do jisté míry jako o zakladatelích chovu labrador-retrievera u nás.

   V roce 1976 byla importována pouze jedna fena, evidována pod Člp 15 se jménem Middleboys Sherry. Import z Anglie provedl její majitel J. Domin z Prahy, který v tomtéž roce s dovezenou fenou založil chovatelskou stanici „z Balerna“. Fena vrhla 1.11. téhož roku 4 psy a 4 feny. Byla povolena výjimka z chovatelského řádu a všech 8 štěňat bylo ponecháno. To byl jediný vrh v roce 1976.

V roce 1977 byla importována 1 fena z Holandska a jeden pes z Kanady. Fena jménem Bela byla zaevidována pod Člp 26 a pes jménem Cana pod Člp 17. Psa importovaly opět Státní lesy, které jej přidělily LZ Litovel (chovná stanice „z Pomoraví“), fenu dovezl Jan Svobodník z Dobříše. Ten s touto fenou také o rok později založil chovatelskou stanici „z Heránového“.

V roce 1977 byly zapsány do plemenné knihy ÚV ČMS dva vrhy. Jeden z chovatelské stanice „z Pomoraví“, druhý z nově vzniklé chovatelské stanice „Theseus“, založené K. Sekulou z Břežan a mající jeden primát. Je totiž první stanicí, která byla založena s fenou vrženou v naší republice. Touto byla fena z prvního vrhu u nás, evidovaná pod Člp 13 se jménem Alma z Pomoraví.

   V roce 1978 k dovozu psů či fen labrador-retrievera nedošlo. K dosavadním 4 chovatelským stanicím přibyly 2 nové s názvy „Grator“ a „z Budovce“. Do plemenné knihy ÚV ČMS bylo zapsáno 5 vrhů (celkem 11 psů a 15 fen). Fena z chovatelské stanice „z Balerna“ nebyla nakryta.

   V roce 1979 byl importován dr. Ivanem Průchou z Prahy pes Člp 62 jménem Shamrock Acres Sazava z USA a byly vrženy 2 vrhy ( celkem 7 psů a 5 fen).

   V následujícím roce, tedy v roce 1980 k importu psa či feny labradora nedošlo. Bylo vrženo 7 vrhů (celkem 22 psů a 17 fen). Byly založeny 3 nové chovatelské stanice labradorů se jmény „Jitřní lov“, „z Labských tišin“ a z Šilhéřovické bažantnice“.

   V roce 1981 byla Státními lesy importována fena Člp 154 Lisrenny Geisha Girl a svěřena do LZ Litovel. Vznikly další 3 chovatelské stanice: „z Vlčích luk“, „ze Slavátek“ a „z Hlubockých ohrad“. Do plemenné knihy ÚV ČMS bylo zapsáno 6 vrhů (celkem 13 psů a 14 fen).

   V roce 1982 přibyly některé další chovatelské stanice a bylo vrženo 81 štěňat. K importu v tomto roce nedošlo.

 

   Toto je stručná historie začátku chovu labrador-retrieverů u nás, jakožto plemene loveckého psa. Na druhé straně se však v naší republice rozvíjí také chov tohoto plemene jako psa služebního. Tento chov uskutečňuje Ústřední celní správa v Praze. Začátek jejich chovu najdeme v roce 1975, kdy ÚCS importovala psa Člp 8 se jménem Tulin Rex od celníků z Finska. Fenu Člp 24 Ambra z Balerna získala ÚCS od chovatele J. Domina. Tyto dva jedince můžeme považovat za zakladatele chovu labradorů u celní správy. Fena vrhla 24.6.1979 6 štěňat (4 psy a 2 feny) evidovaných pod Člp 76 – 81. Toto jsou jediné záznamy v plemenné knihy ÚV ČMS o chovu labradora u ÚCS. Snažil jsem se zjistit další podrobnosti o tomto chovu přímo na ÚCS, ale byly mi poskytnuty pouze všeobecné informace. Další vlastní chov již nerozvíjeli, protože fena Ambra z Balerna trpěla chudozubostí a tato se dědičně projevila i u štěňat, které vrhla. Další jedince, které ÚCS vlastní, získávali koupí od našich chovatelů. Nepodařilo se mi však zjistit, o které psy a feny se jedná. Z důvodu založení vlastního chovu dojde s největší pravděpodobností v roce 1983 k importu chovného páru labradorů od celníků z Finska.

 

   Vzhledem k tomu, že historie plemene labrador-retrieverů se u nás začala psát teprve v roce 1970, a že k 31.12.1982 bylo v ČSSR přibližně 200 jedinců tohoto plemene můžeme říci, že se v našich podmínkách jedná o plemeno zcela nové. Labradoři si teprve získávají své příznivce a postupně se dostávají do podvědomí širokého okruhu myslivců a kynologů.

  

Začátek a zkušenosti s chovem v ČSSR.

 

Po stránce pracovní.

 

   Když byli do naší republiky dovezeni labradoři, neměl nikdo přehled o tom, jak tento pes pracuje a do jaké skupiny plemen má být zařazen. Všichni se domnívali, že jde o ohaře. Proto byl u nás jeden z prvních labradorů, jménem Frad Člp 1, cvičen na jaře roku 1971 jako ohař. To znamená, že musel zvěř vystavovat a postupovat a být před zvěří klidný. Byl to mimo jiné první labrador, který byl v ČSSR předveden na zkouškách z výkonu. Chovatel Z. Šmikmátor mi dále sdělil:

„Na jaře téhož roku byl Frad předveden na Jarních zkouškách u OV ČMS Brno – venkov ve skupině ohařů. Zde čestně obstál a byl oceněn známkou „výborný“, nos 4. Jeho výcvik byl dále zaměřen na vykonání Lesních zkoušek, popřípadě Podzimních zkoušek. Byl velice chápavý, pracoval s chutí a přinášení veškeré zvěře včetně lišky i tchoře mu nedělalo žádné problémy. Stopy dělal také bez potíží. Práce na uměle podbarvené stopě byla přímo obdivuhodná. Sledoval ji s takovou chutí a dychtivostí, že zpočátku jsem ho musel zpomalovat“.

   Asi 14 dnů před Lesními zkouškami obdržel Z. Šmikmátor z ÚV ČMS v Praze přípis, že labrador je přeřazen do skupiny slídičů. Na Lesních zkouškách v Krnově se i přesto umístil jako vítěz. Potíže se však vyskytly později, a to při výcviku na Všestranné zkoušky. Jestliže byl nyní považován za slídiče, nesměl při práci v poli a v lese zvěř vystavovat, jak byl původně naučen, ale měl ji hlasitě štvát. To se však podařilo za těchto 14 dnů odstranit do té míry, že labrador Frad se stal pro rok 1971 „Všestranným vítězem Moravy“.

   Tento pes byl také několikrát použit při dosledu zvěře spárkaté. Byly to sice jednoduché, dalo by se říci až školské příklady, ale Frad při nich pracoval jako rodilý barvář.

   Co však má toto plemeno vrozeno a zažito je práce ve vodě. Je to rozený „vodař“. Jak jsem již uvedl v předcházející kapitole, je pro tuto práci perfektně přizpůsoben (plovací blány mezi prsty, hustá srst, vydří ocas, atd.) a byl téměř výhradně ve svých počátcích pro tuto práci určen a šlechtěn.

   Pro dokumentaci práce tohoto plemene na vodě bych použil několika příkladů.

Majitel feny labradora se společně s ní zúčastnil honu na divoké kachny. Celý hon (tj. asi 4 – 5 hodin) absolvovali na loďce. Přitom fena celou tu dobu strávila ve vodě. Jestliže byla vytažena na loďku, okamžitě skákala zpět do vody i v tom případě, že žádná kachna na vodě k aportování nebyla. Jinak přinášení kachen z volné vody i z hustých rákosin prováděla přímo bravurně. Ani křídlovaná kachna v hustém rákosí jí nečinila ani ty nejmenší potíže. Majitelé labradorů vesměs tvrdí, že nepoznali s těmito psy nedohledanou kachnu, o čemž jsem měl možnost se sám několikrát přesvědčit. Není vůbec žádnou zvláštností, že pes nebo fena této rasy se potopí. Byl jsem svědkem toho, že křídlovaná divoká kachna se před dotírajícím labradorem potopila, ten však ani na okamžik neváhal, potopil se za ní a aportoval ji. Všichni majitelé labradorů, se kterými jsem přišel do styku, mi tuto jejich vlastnost potvrdili.

Na LZ Litovel mají, co se týká práce ve vodě, například takovouto zkušenost s labradory:

Jejich bažantnicí protéká řeka Morava. Okolo jsou takové krajinné podmínky, že většina bažantích kohoutů a slepic se při jedné leči během honu snaží přeletět řeku. Proto většina střelených kusů padá do vody. V období, kdy jsou pořádány hony v této bažantnici, je řeka Morava v těchto místech buďto potažena slabou vrstvou ledu, nebo v ní plave alespoň ledová tříšť. Ohaři se při takovýchto podmínkách a při teplotě vzduchu -10°C odváží do vody jedenkrát, maximálně dvakrát. Labradorovi tyto podmínky absolutně nevadí a jde do vody tolikrát, kolikrát je třeba. Jestliže je Morava potažena slabým ledem, naučili na LZ Litovel spolupracovat dva labradory, fenu a psa. Pes je neustále, po dobu trvání již popsané leče, ve vodě a prolamuje led k ulovené zvěři. Fena plave za ním, střelenou zvěř sbírá a odnáší ji na břeh.

 

   Vyskytují se názory, že při práci v poli a v lese jsou labradoři pomalí. Vznikly hlavně u těch myslivců a kynologů, kteří znají toto plemeno po stránce exteriérové, poněvadž tato k tomu do jisté míry nabádá. Příslušníci této rasy totiž na první pohled takto působí, a to díky své robustní postavě ve srovnání s atletickou postavou ohařů. Avšak ten, kdo viděl labradora alespoň jednou pracovat ví, že tyto názory a myšlenky jsou mylné. Sám jsem měl možnost se o tomto mnohokrát přesvědčit. Dá se říci, že rychlostí se ohařům v mnoha případech vyrovná a svou vytrvalostí, spolehlivostí a ochotou pracovat je vesměs předčí. Labrador-retrieverovi například nedělají problémy husté křoviny, kopřivy maliník, ostružiník či jiné podobné podmínky při práci, na rozdíl od některých ohařů. U některých loveckých psů je problém aportování zvěře srstnaté, u jiných zase zvěře pernaté či specielně divokých kachen, další zase neradi aportují škodnou. Labrador díky své vrozené vlastnosti, a snad přímo potřebě, aportovat nedělá rozdíly mezi jednotlivými druhy zvěře a veškerou ji aportuje se stejnou chutí a spolehlivostí. O jedincích této rasy se chovatelé vesměs vyjadřují jako o “náruživých aportérech“. Nejlépe to objasní tento příklad:

Do jedné bažantnice byl zakoupen labrador. Jednalo de o fenu, které bylo v době honu 6 měsíců. Tato půlroční fenka při pochůzce 7 – 10 dní po honu stále přinášela zhaslé bažantí kohouty a slepice. Přitom je třeba zdůraznit, že ji k tomu nikdo nedal povel. Sama od sebe odbíhala a vracela se se zhaslou zvěří.

   Pokud se jedná o práci na podbarvené stopě, provádí ji se stejnou ochotou jako ostatní práce. Díky svému nosu a klidu při práci je labrador schopen zastoupit barváře. Jedinci, kteří jsou pro tuto práci vycvičeni ji provádí velice dobře a mají veliké procento úspěšnosti. Dokonce znám i případy, kdy barvář byl při této práci neúspěšný a po něm nasazený labrador úspěšně úkol splnil. Celé toto tvrzení mohu doložit následujícím příkladem:

Navštívil jsem ing. V. Tomáška, působícího na LZ Klášterec nad Ohří, který vlastní pětiletého labradora Člp 29 Breda z Pomoraví. V roce 1979 ho předvedl na Barvářských zkouškách a pes je absolvoval ve třetí ceně. O rok později se znovu zúčastnil Barvářských zkoušek za účelem opravit si ocenění. To se také podařilo a získal na nich I. cenu. Od té doby získal ing. V. Tomášek bohaté zkušenosti a sklidil mnoho úspěchů s tímto psem při dosledu hlavně jelení zvěře.

Například jednou byl na dosledu kusu s přestřeleným během použit barvář. Jelikož na stopě nebyla barva, ve stopě bylo několik dalších stop zdravé zvěře a jednalo se o velmi těžkou dohledávku, nepodařilo se mu kus dohledat. Aby se využilo všech možností a vyzkoušelo se chování labradora ing. V. Tomáška, byl následující den jeho pes nasazen na stopu. Jaké bylo překvapení, když pes sledoval stopu až do místa, kde skončil jeho předcházející barvářský kolega, ale nezastavil se a pokračoval dále. Nenechal se zmýlit rozbíhajícími se stopami zdravé zvěře, ale neomylně sledoval další 2 kilometry stopu poraněného kusu. Podle chování psa bylo už zřejmé, že zalehlý postřelený kus vstal a postupuje vpřed. Pes byl vypuštěn, po několika desítkách metrů kus hlasitě stavěl, až do příchodu střelce, který kus dostřelil. Jednalo se o starou laň.

   Je samozřejmé, že z uvedeného nemůžeme vyvozovat nadřazenost labradorů nad barváři, kteří jsou pro tuto práci dlouhá desetiletí šlechtěni a cvičeni. Na druhé straně však na základě zkušeností lze říci, že labrador je schopen vykonávat barvářskou práci s úspěchem, a to právě díky již zmíněným vlastnostem.

   Další zajímavou vlastností labradora je jeho schopnost přizpůsobit se různým druhům práce. Pes, který vykonává určitou požadovanou práci, je schopen se rychle přeorientovat na jinou práci, kterou bravurně vykonává za několik okamžiků. Tato okamžitá změna nečiní labradorům potíže, čímž dokazují svou universálnost.

  Pro tyto psy je charakteristická také jejich neúnavnost a ochota při práci. Na LZ Litovel se stal případ, že labrador se při práci v rozvodněné řece Moravě s ledovou tříští na representačním honu v bažantnici tak unavil, že doslova nemohl stát na nohou. Proto bych doporučoval na takovýchto velkých honech dělat labradorovi nucené přestávky.

   V jedné vlastnosti však vysoko vyniká nad všechna ostatní plemena, ať už loveckých, služebních či společenských psů. Touto vlastností jsou jeho čichové schopnosti.

U jedinců této rasy totiž nedochází k tzv. „blokaci čichového centra“ při velké koncentraci pachu, jak je tomu u ostatních plemen. Toto tvrzení objasním a doložím následujícími příklady:

Jestliže labrador aportuje zvěř a s touto běží kolem jiné zhaslé zvěře, třeba i téhož druhu, registruje ji a po odevzdání nesené zvěře se bez povelu pro tuto vrací. Na tomto principu jsou také založeny zkoušky labradorů z výkonu v zahraničí (např. v Anglii, NSR, USA aj.).

Dalším dokladem vyjímečnosti rasy v oblasti čichu je již zmíněná skutečnost, že i ÚCS tyto psy používá pro své účely.

Těžiště jejich práce u celníků spočívá ve hledání pašovaných omamných látek a drog. Velice se jim při této práci osvědčili a v oblasti hledání zmíněných látek daleko předčí doposud používané knírače (velké i malé) a německé ovčáky. U těchto psů totiž dochází již ke zmíněné „blokaci čichového centra“. Při návštěvě výcvikového střediska psů ÚSC v Liběchovicích mi kpt. Buchtele přiblížil zajímavý pokus, který prováděli pro ověření čichových schopností labradora.

Pokus byl proveden takto:

Do nevelké místnosti umístnili 10 kufrů. V jednom z nich bylo uloženo 40 kg hašiše. Německý ovčák i knírači při vstupu do místnosti jevili 3 – 4 vteřiny takové známky neklidu, které poznal jen zkušený psovod a pak se chovali jakoby tam žádná droga nebyla. Labrador však několikrát, i po změně uložení kufrů v místnosti, bezpečně označil vždy ten správný. O labradorech tvrdil, že mají tak vynikající nos, umožňující jim zaregistrovat pach i přes zdánlivě neproniknutelný obal. Dokumentoval to dalším pokusem, který prováděl.

Do igelitového sáčku vložil 0,10 kg heroinu a sáček hermeticky uzavřel. Tento zabalil do látky, zasunul do lahve od stolního oleje, zbylý prostor v lahvi zaplnil novinovým papírem a láhev uzavřel korkovou zátkou. Tuto uložil na dno odpadkového koše, který byl naplněn odpadky. Mezi nimi kromě papíru byly záměrně i zbytky jídla. Poblíž koše stály tři osobní auta. Přizvaný psovod s labradorem nevěděl, kde je umístěna droga. Domníval se, že jako vždy v některém automobilu. Pes však měl stále tendenci jít ke koši, kde byl umístěn heroin. Psovod v domnění, že cítí zbytky jídla ho neustále nutil prohledávat automobily. Po bezúspěšné prohlídce všech tří aut ho však nechal a pes z koše vyhrabal láhev s heroinem.

 

Z hlediska kategorizace pracovního zaměření je labrador-retriever, stejně jako ostatní retrieveři, ve světě zařazován do skupiny přinašečů. U nás byla situace dočasně řešena zařazením labradora do skupiny slídičů, vzhledem k dosud malé početnosti této rasy u nás. Pro labradora v ČSSR platí zkušební řády slídičů s malou výjimkou. U tohoto plemene se totiž disciplína „hlasitost“ nezkouší. Prokáže-li však labrador znalost této disciplíny, může být z tohoto předmětu oznámkován. Psi celní správy se však těchto zkoušek nezúčastňují. ÚCS organizuje své vlastní zkoušky dle svých předpisů a platí pro ně „Zkušební řád pro služební psy celní správy“. ÚCS si dala požadavek na ÚV ČMS v Praze, aby byly jejich zkoušky labradorů považovány za ekvivalentní zkouškám podzimním a na základě tohoto by tedy splňovali jednu z podmínek pro zařazování do chovu. Tuto žádost postoupil ÚV ČMS „Klubu chovatelů loveckých slídičů“, a tento ji na základě svého usnesení zamítl.

Abych zajistil kvalitu labradorů v naší republice po pracovní stránce tak, jak ji hodnotí rozhodčí při zkouškách z výkonu, zjišťoval jsem jejich výsledky na Podzimích zkouškách. Ocenění dosažené právě na těchto zkouškách je jednou z podmínek pro zařazení do chovu. Na ÚV ČMS mi byly poskytnuty výsledky Podzimních zkoušek za léta 1979 – 1982.

Následující tabulka podává přehled ocenění labradorů na těchto zkouškách za uvedené 4 roky:

 

Podzimní zkoušky 1979 1980 1981 1982
I. cena 7 4 9 7
II. cena 10 2 5 5
III. cena 0 2 5 5
neuspěl 2 2 1 1
odvoláno - - - 2
CELKEM
17
(2 psi 2x)
9
(1 pes 2x)
20 20

 

Pro výcvik labradorů neexistují žádné speciální návody či pokyny. Při všech druzích výcviku postupujeme podle obecně platných zásad pro výcvik loveckých psů. Jedna věc se musí však co nejpřísněji dodržovat. Nesmí se totiž nikdy a v jakékoliv formě přikročit k parforznímu způsobu výcviku. Trpělivostí, důsledností a vlídným jednáním dosáhneme u těchto inteligentních psů daleko větších pokroků a výsledků. Cvičitelé také tvrdí, že je to pes velice vhodný i pro začátečníky v oblasti výcviku loveckých psů pro svoji vysokou vnímavost a chápavost.

 

[úvodní strana] [KCHLS] [CCR] [FCR] [GR] [CHBR] [LR] [NSDTR] [CMKU] [CMKJ] [CMMJ] [webmaster]