Klub chovatelů loveckých slídičů - Sekce Retrieverů  


DVACET LET S LABRADOREM

První setkání: Poprvé jsem se setkal s retrievrem jako myslivecký adept, kdy v rámci roční přípravy jsem byl na zkouškách vloh. Vybral jsem si tehdy skupinu malých plemen. Tady jsem mezi různými španěly, jezevčíkem a jagdterierem objevil mohutného černého psa. Ihned mi padl do oka. Nevěděl jsem co je to za plemeno, neb v té době v myslivecké literatuře o retrievrech nebylo ani slovo a v teoretické části kynologie padlo jen pár, nic neříkajících slov. Někteří lidé v koroně mi podali informaci, ostatní na tom byli stejně jako já. Tento pes mě nadchl svou prací. Začal jsem přemýšlet, zda bych si jej neměl také pořídit. Ve sdružení, kde jsem adeptoval byli jen němečtí ohaři a fousek. Takže jsem čekal. Rozhodnutí padlo na podzimních zkouškách, kde jsem vyhledal přímo skupinu, kde byli zkoušeni dva labradoři.. Mně známý ze zkoušek vloh a ještě jeden. Později jsem se dozvěděl, že to byli bratři. Když jsem viděl s jakou chutí jdou do vody a jak slídí, kopřivy nekopřivy, ostružiním projel jak tank, bylo rozhodnuto.

Doma jsme měli vždy psy, takže jsem vyrůstal mezi nimi. Otec choval a cvičil německé ovčáky ve Svazarmu. Nyní jsem byl ve vlastním a bylo jen otázkou času, kdy bude u baráku pes. A když jsem si splnil přání být myslivcem, bylo jasné, že pes bude lovecký.

Psal se rok 1983 a sehnat labradora nebylo tak jednoduché jako nyní. Byli již v republice trochu rozšíření, ale inzerát se objevil jednou za čas. Ne jako teď. Pročítali se časopisy, hlavně Myslivost. Jednou se objevil zhruba ve znění: Prodám fenu labrador retrievera připravenou na zkoušky.. Bylo čerstvě po zlouškách z myslivosti. Tak se vzaly peníze určené k nákupu zbraně a jelo se pro psa. Pěkná, černá fena Ajka Bludovice člp. 192, měla nového pána. Takže jsem měl psa dříve než zbraň. Po týdení aklimatizaci jsem ji vzal poprvé do lesa. Jako by tu byla doma a poslouchala i na povely. Voda bez problému, pole také, a tak jsem ji přihlásil na Podzimní zkoušky. Disciplíny procházela se známkou 4, z vodění na řemeni 3, ale pak přišlo zklamání. Ostrost 0. Na kočku ani hlásek, postavila se na klec s kočkou a stála. Vypadli jsme. Následoval měsíc intenzivního výcviku ostrosti a druhý pokus o PZ v sousedním okrese. Scénář téměř stejný. Vypadli jsme na ostrosti podruhé. Původní majitel to věděl a proto ji asi prodal.

Přišla první lovecká sezóna. Na žádost povolená účast na honech mimo stav psů s poznámkou „ve výcviku“. Byla radost se dívat na její práci. Dělala výřad z „určitě netrefených kouhoutů“.Aportovala „zdravého zajíce“, který zhasl po 400 metrech, bez problému.

Ajda se stala miláčkem rodiny. Naše malá dcerka nebyla občas k nalezení, ale pak se našla jak spolu obě spí v psí boudě. Když občas zazlobila a pán ji chtěl pokárat, našla zastání u naší babičky: „ Je to jen pes a nemá takový rozum jako vy“.

Rok uběhl jako voda, během této doby jsme ulovili několik pytlačících koček, které úspěšně aportovala. Přihlásili jsme se znovu na PZ. Ostrost byla dělána v polovině zkoušek. Kočka seděla v proutěném koši, Ajda ho několikrát obešla, očuchala a nic. Kočka neprskla. A pak že je nenávist mezi psy a kočkami. Udělala to 3x a rozhodčí: odvolejte psa. Ostrost 0. Ze zkoušek jsme předčasně odstoupili. Při hledání vrchního rozhodčího v zařízení provádějící zkoušky, abychom si vyzvedli průkaz původu, fena narazila v koutě na náhradní kočku v řídké kovové kleci. Chtěla si ji očuchat, ale kočka prskla a ohnala se tlapkou, škrábla Ajdu do čenichu. To neměla dělat. V tu ránu se ozval ohlušující štěkot a zdálo se, že Ajda tu klec rozbije. Hned se rozletěly sousední dveře a v nich vrchní rozhodčí. „Co se tu děje“. „Jdeme si pro průkaz původu, vypadli jsem na ostrosti.“. Rozhodčí nechápavě kroutil hlavou, ale bohužel, platí to v poli. Jelikož nebylo ani řeči, že bychom ji dali pryč, byla vedena v evidenci „ ve výcviku“ i když sloužila mnohem lépe než mnozí tzv. lovecky upotřebitelní psi.

Její nejlepší kousek byl na podzimním honu. Lovilo se u řeky, která byla zároveň státní hranicí s Polskem. Letící kohout byl zasažen, ale ještě přeletěl řeku a spadl na území sousedního státu. Ajda to viděla a bez povelu se vrhla do řeky, přeplavala a šla za kohoutem. Toto viděl i přítomný pohraničník a běžel také pro něho. Ajda však byla rychlejší a sebrala mu jej doslova přímo před nosem a rychle se vrátila zpět. Za ní se už nesly jen nadávky vojáka. Naopak na naší straně jen slova chvály.

Bohužel tato fena onemocněla neznámou chorobou a po čtrnáctidenní léčbě v krajské veterinární nemocnici nás 15. 12. 1990 opustila. Pochoval jsem ji v milovaném lese, kam jsem nejčastěji chodili. Oplakala ji celá rodina.

Protože nejlepší léčbou takovýchto případů je nový pes, začali jsme shánět štěně. Podařilo se. A již 12. ledna 1991 jsem si jeli k propasti Macocha pro novou fenku. Byl to opožděný vánoční dárek. Mohli jsme si vybrat mezi dvěma černými fenkami: Astou a Ajdou, ačkoli měli žlutou maminku. Dovezli jsme si Ajdu Modračku, člp. 1483, tak rozhodly ženské v poměru 3 : 1 / tchyně, manželka, dcera/. Nemohli je prodat, už měli pět měsíců..

Začali jsme ihned s výcvikem. V létě jsme se ve věku 13 měsíců přihlásili k podzimním zkouškám u nás v okrese. Bohužel čtyři dny před zkouškami si Ajda poranila na skleněném střepu tlapku a skončili jsme na ošetřovně se šitím. Bylo samozřejmě po zkouškách. Po poradě s veterinářem jsme se hned přihlásili na zkoušky do sousedního okresu, které byly za pět týdnů. Podzimky jsme udělali s počtem bodů na první cenu, ale chytili jsme dvojku z dohledávky bažanta.. To byla známka limitující, tak jsme skončili ve druhé ceně. Bažanta, lépe řečeno zapeřené kuře z odchovny jsem hledali v třicetistupňovém pařáku v lánu vojtěšky. Našla jej, ale nějak se jí nelíbil a až na třetí povel jej uchopila pouze řezáky za letku a s odporem přinesla a doslova vyplivla. Ostrost se již nezkoušela, platil již nový zkušební řád.

Na oblastní výstavu do Ostravy 1991 jsme přijeli celí čtyři retrieveři, jeden pes a tři feny. Na místě se zjistilo, že pořadatel zařadil mezi labradory i jednu goldenku. Nastalo dohadování a zůstali jsme ve třídě pouze dva. Bylo to období hledání , rozhodčí nevěděli, jak má správný labrador vlastně vypadat. Jedni preferovali hrubší, hranatou hlavu, jiní ušlechtilou „liščí“. Rozhodčí si prohlédl naše feny a oběma nám doporučil, abychom odstoupili, jinak že by nás musel velice špatně ohodnotit. Z dnešního pohledu by to V nebylo, ale VD asi ano. Zanevřel jsem na ně / na rozhodčí/ a již se s Ajdou II. nikde nepřihlásil.

Věnovali jsme se myslivosti, Ajda vyháněla kohouty z houštin, „kde určitě nic není“, když už tam byli dva psi, Byla také ostřejší, kočky sice nedávila, ale stavěla. Bylo to lepší, alespoň jsem se mohl rozhodnout zda slovit či nikoli, abych se nedostal do rozporu se zákonem.

Stala se také miláčkem rodiny, ale každého cizince přivítala u branky nenávistným štěkotem. Jakmile jsme ho pustili dovnitř, byla s ním ihned kamarád. Byla nejlepším psem ve sdružení. Nepřekonatelná byla při lovu kachen na tahu. Zrakem sledovala přetahující kachny a bez povelu je aportovala jakmile zasaženy pleskly o hladinu. Nevadily jí ani ledové tříště na hladině v zimě. Někdy se stalo, že křídlovaná kachna se ještě ponořila pod hladinu, to pak se také potápěla.

Excelovala, když po dvanácti hodinách dohledala střeleného divočáka, ačkoli nebyla na barvu nikdy cvičena. Roky ubíhaly. Opustila nás v deseti létech, kdy uhynula na zánět dělohy, i když ji byla poskytnuta ta nejlepší dosažitelná veterinární péče. Také jsme ji oplakali a byla pochována vedla Ajdy I.

Za těch deset let se retrieveři neuvěřitelně rozšířili a tak sehnat štěně by neměl být problém. Na řadu přišel telefon a vytáčeli jsme čísla v inzerátech, jedno po druhém. Tu jsme zjistili, že černí v tuto chvíli jaksi nejsou k mání, a když tak na druhém konci republiky, pětset kilometrů tam a pětset zpátky. Nakonec jsme se rozhodli, že změníme barvu. Z cesty dohromady třista kilometrů jsme si dovezli sedmikilovou žlutou plyšovou kuličku jménem Dona z Dančí stráně. Dona , prý zní jako jméno z přiblblého amerického seriálu, míní naše již velká dcera a tak jí říkáme Besy. Z malé kuličky se vyklubalo malé čertisko, nemilosrdně likvidující vše na co dosáhne. Zapomenout uklidit boty znamená jít si koupit nové. Postupně je zlikvidován smeták, plastová zahradní konev, květináč i s kytkami. Odnese to i dřevěná bouda v kotci. Na hraní dostává pneumatiku z kola, ta jediná odolává jejím ostrým zubům. Sousedi jsou všichni v oknech, když objeví ježka, který se chtěl napít z její misky. To je ten správný nepřítel. Je jich dost a některý to zaplatí i životem. Sousedovic kočky obcházejí naší zahradu obloukem.

Cvičíme: je trochu tvrdohlavější než byly Ajdy. Podzimky děláme v I. ceně, vodní práce ve třetí, nechce hledat v rákosí a vybíhá po chvíli několikrát za sebou. Nutno však konstatovat, že v rákosí odslídila celá skupina a nevyletěla ani jedna kachna.

Hledej něco, kde nic není. Stejně to bylo i na vodní hladině. Abychom věděli jak na tom jsme, jedeme na Národní výstavu do Ostravy. Zde se to retrievery už hemží, ze všech plemen je jich nejvíce. Nezvládají to ani pořadatelé. Dostáváme VD, ale rozhodčí říká, že je ještě mladá a neustálená a doporučuje, abychom to zkusili za rok. Dáváme na jeho radu a za rok jedeme znovu. Tentokrát získáváme res. CAC. Polská rozhodčí, která tu posuzuje/ne retrievery/ nás zve do Polska na výstavu. Odtud si naše 36 kilová krasavice přiváží zlatou medaili a titul CWC. Jedeme ještě jednou, v pracovní třídě získáváme další „zlato“ a V1. Tyto úspěchy mně navnadily a informuji se v KCHLS na podmínky chovnosti. Zbývá udělat DKK, výsledek – 0/0. Stávám se členem klubu, postupně vyřizuji další formality – chovnou stanici. Pak hledáme ženicha, stává se jím Afron Falmarka. 5. července 2003 se jí narodily čtyři žluté a dvě černé plyšové kuličky. Máme všichni doma velkou radost, rostou jako z vody, v pěti týdnech se z nich stává likvidační četa zahrady, vše na co dosáhnou je nemilosrdně zlikvidováno.

Když přijde ten správný čas, tak jedno si bere naše, již vdaná dcera, další si berou myslivci z okolí a jeden končí na velké zahradě v sousední obci.

Tímto se završilo mých dvacet let s retrievery. Nikdy jsem nelitoval, že jsem si vybral právě toto plemeno. LABRADOR JE MŮJ OSUD.

Josef Grobelný, Dolní Lutyně.

[úvodní strana] [KCHLS] [CCR] [FCR] [GR] [CHBR] [LR] [NSDTR] [CMKU] [CMKJ] [CMMJ] [webmaster]