Jedním z retrívrů je také Chesapeake bay retrívr - česepík.

Dost často lidé považují retrívry za jedno plemeno. Zkrátka retrívr, možná ještě tak vedle něj labrador. A dost. Jenže retrívrů je celá ředa a slovo retrívr je asi takovým označením pro psa jako ohař. Tak jako je u ohařů mnoho plemen, tak je také více plemen retrívrů. Jedno mají společné. Jsou to milí, přátelští psi, neagresivní, společenští, velmi učenliví.
   Určité jsou rozdíly v povahách jednotlivých retrívřích plemen, ale vcelku se jejich charakteristiky dosti překrývají. I když samozřejmě není úplně stejný Chesapeake bay jako flat coated. Každý byl původně vyšlechtěn k něčemu jinému, za jiných podmínek, ale dnes lze obecně říci, že oba mohou sloužit jako společenské i jako lovecké plemeno. Flat coated je daleko společenštější než česepík, který je v případě potřeby schopen člověka i ochránit, což u flata obvykle neopředpokládáme.
Odlišnosti také zjistíme, když například srovnáme labradora s Nova Scotia duck tolling retrívrem, to je úplně jiná povaha. Labrador je poněkud flegmatičtější, tolleři jsou živí jako čertíci.
    
Když půjdete mezi smečku různých retrívrů, vždycky u vás bude první toller a pravděpodobně bude smečku i šéfovat, obecně je nejprůbojnější. Labrador je klidnější, pracovitější než jsou zlatí retrívři, ale v podstatě jsou si povahově blízcí. Labrador je pracovitý, ale poněkud bez fantazie, obzvlášť v porovnání s flatem. Tam, kde by labrador šel proti zdi, flat ji obejde. To už je známka, že flat o věci přemýšlí. Kdežto labrador má jeden cíl, a ten chce za každou cenu splnit.
Česepík je oproti ostatním velmi samostatný. V mnoha případech si dovede poradit sám bez člověka, kdežto ostatní retrívři jsou závislí na člověku.. Když ho Američané šlechtili, potřebovali vedle požadavku na lov také ochránit své lovecké tábory před ne vždy dobrými úmysly příchozích. Potřebovali prostě hlídat tábor, když lovci odejdou. Příjdou-li nějací návštěvníci a majitel je přítomen, tak je česepík v klidu, nemusíte se bát, že by někomu něco udělal. Jakmile majitel odejde, česepík své teritorium střeží. Není žádný rváč, který by se na každého vrhnul. Ale straší takovým způsobem, že si nezvaný host rozmyslí vejít a raději velice rychle odejde. Oni také Američané nemají na loveckém táboře psa jenom jednoho, a když pak okolo příchozího "tančí" osm deset psů, nakonec neví, jestli některý to hlídání nevezme až příliš doopravdy.
Rozdíl je v tom, jak se chovají jednotliví retrívři v lese. Třeba flat, česepík a kudrnáč jdou vždycky dopředu a mají snahu něco najít. Labrador jde typicky za vámi a teprve, když řeknete hledej, tak se vydá dopředu. Zlatý retrívr se drží trošku před vámi, ale velký rozdíl mezi ním a labradorem není.
    Na to by měl člověk pamatovat i při výběru psa, kterého si chce koupit. Flat, česepík i toller se nemusejí spokojit jen se zahradou a krátkými procházkami. Pokud nejsou dobře vycvičeni, mohou chtít prozkoumat svět venku za plotem samostatněji, než by se to jejich majiteli muselo zrovna líbit.
    Retrívři jsou původně lovecká plemena. Jsou však velice vhodní i na agility, canisterapii - tam je výrazně vhodnější labrador, nebo i zlatý retrívr, stejně jako vodící psi pro nevidomé.
Zásady základní výchovy jsou podobné. Poslušnost není jen na vodění na vodítku. Člověk, který si psa pořídí jako štěńátko, ho nebere jako psa, ale jako lidské miminko, a ještě ke všemu jako jedináčka. A rozmazluje ho, pejsek může všechno, a to i labrador, ač je vlastně velice dobře ovladatelný, psychicky vyspívá, až to přesáhne určitou hranici a začne obtěžovat. Cesty člověka a psa se rozcházejí. Kdo má větší sílu, tam se jde. Na první pohled je vidět, že pes ovládá celou rodinu. A přitom takoví psi se velmi dobře cvičí. To vám řekne každý výcvikář. Přivedou mu psa na "vychování" s tím, že ho nezvládají a nevědí si s ním rady. Tedy Labradora, žádného zlého psa. První den zkusí, že bude po jeho, ale není ani zapotřebí nějakého tvrdého nátlaku, třetí den chodí "jako panna" (to je krásný výcvikářský výraz). Prostě takový pes se jeví zkraje jako neotesánek, a když se potom otesá, tak je radost s ním pracovat. Ať myslivecky, nebo třeba v canisterapii či s vodícím psem. Nedá se to samozřejmě říci o všech jedincích plemene. Všechno se odvíjí od povahy, dominantnosti jedince. Když někteří lidé dostanou psa, který má snahu se podřídit, tak se z něj stane bázlivý pes, když ho nepodpoří, nepopostrčí. Takoví psi mohou být posléze i ze strachu kousaví. 
  Ale stále jsme nerozškatulkovali retrívří plemena. Každé plemeno má některé své nuance, kterými se liší od jiných. Curly coated retrívr je pes s poměrně dobrou inteligencí, při použití při práci je vyrovnaný, není splašený, pracuje s přehledem. Snad proto, že je největší z retrieverů, tak to dává svým způsobem najevo. Našponuje se, rozhlédne a teprve pak řeší situaci. Na počátku minulého století byl v Anglii velice oblíben a v podstatě byl zatlačen až labradorem, který je na rozdíl od něj velice pracovitý. Kudrnáčovi chvíli trvá než si vše promyslí. To je trochu prodleva, v té době labrador už pracuje, ale může to být bez rozmyslu. S kudrnáčem přijdete třeba na hon na bažanty. Začne je po jednom vypíchávat, a když už jsou všichni střelení, tak je začne po jednom nosit. Labrador by tam vletěl najednou, tedy, kdyby ho majitel nechal a bažanti by všichni vylítli a bylo by po lovu. Někde padne rána a labrador už tam spěchá, aby mu náhodou někdo něco nesebral. Tak to jsou zásadní rozdíly mezi nimi. 
 Flat je také velmi pracovitý, ale později vyspívá, nesmí se na něj moc tlačit. Musí se cvičit. Víceméně všechno hravě a jen s lehkýn náznakem nátlaku, musí-li to tak být. Proto to také všechno dost dlouho trvá. Flat je retrívr s nejvyšším "íkvé", protože pořád něco zkouší, jak to obejít, aby to nemusel dělat tak, jak vy chcete. Stále hledá nějaké únikové cesty, když se mu nechce spolupracovat. Musíte ho přesvědčit, ale on stále odolává. Když se na něj udeří tvrdě, lehne a nedělá nic. (To je jako jezevčík. U jezevčíka se také tvrdším výcvikem jeho lovecké vlastnosti a vlohy potlačují.)
    Něco podobného je také Nova Scotia. To je také takový hravý pejsek, kterého nemůžete nějak tvrdě cvičit. Je trochu choleričtější, takže má sklony k hlasitosti na stopě, ale nechce to moc velký tlak. Jediný z retrívrů, který snáší tlak je česepík. Ten přímo vyžaduje pevnou ruku, a dá se cvičit jako ohař. Snese takový dril, na který jsou zvyklí ohaři. 
Nepoučení zájemci žijí v jakémsi mylném přesvědčení, že všichni retrívři jsou milí bezproblémoví psi, které vlastně vůbec nemusíte ani nijak zvlášť vychovávat, natožpak cvičit. Někdy k tomu možná i nevědomky přispívají sami chovatelé či cvičitelé, pro něž opravdu, protože to umějí, není problém vyjít s kterýmkoliv psem ze skupiny označovaných jako přinašeči. 
     Ovšem označení jako retrívr znamená jen příslušnost ke skupině plemen, která jsou si příbuzná pouze způsobem svého pracovního využití, jako třeba ohaři či slídiči. A tak možná bude pro někoho i překvapením, že Chesapeake bay retrívr vlastně vůbec není příbuzný se zlatým retrívrem či labradorem, jejich genetické založení je odlišné. Česepíci jsou výsledkem křížení novofundlanďanů, setrů, vodních španělů a určitě i dalších místních psů, používaných k lovu v Severní Americe v polovině devatenáctého století. 
Vlastně toho není moc známo o vývoji plemene. Všeobecně se má zato, že když v roce 1807 ztroskotala anglická  loď u břehu Marylandu, byli lidé a náklad zachráněni americkou lodí Canton. Zachráněna byla také dvě štěňata novofundlanďanů - pes Sailor (Námořník) a fena, která dostala jméno Canton po záchranné lodi. Námořníci ze ztroskotané lodi darovali štěňata muži, který jim poskytl pohostinství, a v dospělosti tito psi vynikali kvalitami v přinášení. Jak probíhalo další křížení, není známo, jistě se na něm podíleli i nějací vydraři (otterhounds).
    Ke konci století již ve vývoji plemene figurují i jiní retrívři, jako flat a curly coated. Definitivní podoba česepíků byla ustálena v roce 1885. A je až s podivem, prohlížíme-li si staré rytiny z konce devatenáctého století, jak na nich všichni retrívři, nejen česepík, vyhlížejí zcela moderně, i dnes by obstáli. 
  Česepík má v sobě jiskru. Je to přinašeč jako ostatní retrívři, ale je v něm také osobnost kudrnatého retrívra, který je v minulocti česepíka hodně znát. V dřívějších dobách ho tam přimíchali chovatelé a přimíchali ho tam dobře. Má v sobě také ostrost. Ostrost,  která ovšem není agresivitou. Je to ostrost, která se projeví pouze v kritických situacích. Když je ve společnosti svého pána a jsou tam cizí lidé, kteří si ho nevšímají, je absolutně hodný. Jakmile bude bez pána a cizí lidé by vnikli na jeho pozemek, bude se bránit. Ne, že by někoho snad přímo potrhal, ale bude hrozivě a hlasitě strašit a blokovat. Labrador bude štěkat třeba deset minut a přestane, ale česepík bude kroužit okolo vetřelce a štěkat třeba dvě hodiny, než někdo přijde a situaci vyřeší. 
Česepík vznikl pravděpodobně proto, že klasický anglický labrador byl pro americké lovce příliš těžkopádný. I dnes, když se podíváte na americké labradory, jsou zcela jiní než jaké máme my. Jsou větší, ale s lehčí stavbou těla, jde-li to tak říci, vyšší a užší v hrudníku, ačkoliv i v Americe jsou chovatelské stanice s typicky anglickou stavbou těla labradora. 
 Ve Spojených státech je česepík velmi rozšířeným plemenem, o které je značný zájem. O tom svědčí i skutečnost, že za půldruhého roku navštívilo internetové stránky American Chesapeake Clubu téměř dvěstě tisíc zájemců. Najdete na nich nejen standard, ale i diskuzi a vysvětlení k barvám, i články o nejdůležitějších nemocech, které by mohli česepíka postihnout. Klub také věnuje značnou pozornost, jak je ostatně ve Spojených státech zvykem v mnoha oblastech, i charitativní činnosti, záchraně starých, či nemocných psů, o které se nikdo nechce nebo třeba ani nemůže starat.
Laická veřejnost bývá přesvědčena, že retrívři jsou šťastní pejskové, kteří milují každého ve svém okolí. I když to neplatí všeobecně, vždy se může najít jedinec, který ctí zásadu já pán, ty pán, tak u česepíka to platí dvojnásob. Je rezervovaný, cizí lidi toleruje, prostě si jich nevšímá, pokud je ve společnosti své rodiny a je mu jasné, že jeho pán je stěmi okolo v přátelském, či alespoň neutrálním vztahu. To se však zcela změní, pokud je pes sám ve svém teritoriu, na zahradě, či v domě. Pak bude nekompromisně hájit své území a majetek svého pána, i když to není pes zlý, ale postaví se takovým způsobem, kterým dá nekompromisně najevo, že není radno se přibližovat.
Česepík vyžaduje také důsladnou výchovu, ale musí se při ní vzít v úvahu jeho povaha. Nehodí se zrovna pro výcvik příliš důrazný, jako ostatně všichni retrívři. Samozřejmě musí zvládnout základní poslušnostní povely jako fuj, lehni, zůstaň, chůzi u nohy a podobně. Pokud žije v bytě, musí se naučit zachovávat "rodinné zvyklosti", prostě dodržovat řád domácnosti, kam smí, kam ne. Všechno to musí být učen odmala, to jest od chvíle, kdy ho nový majitel převezme od chovatele. A platí u něj dvojnásob to, co ostatně u všech ostatních plemen pouze někde v menší či větší míře. Cvičit česepíka by si měl každý sám, ne se rozhodnout, že si ho necháte vycvičit někým, kdo to umí, a pak ho převezmete jako hračku naprogramovanou na to správné chování. Přitom výchova štěňat česepíků se může zdát zprvu zcela jednoduchá, protože je to pes inteligentní, pozorný, s přirozeným zájmem o vše okolo, ale přitom není vznětlivý. Ovšem už v tomto věku se začíná projevovat, že je osobnost. A proto musí být stanovena pravidla chování, člověk musí určit, co se smí a co nesmí, protože jinak to určí ve stáří několika měsíců pes.
Ostatně pro žádného psa není vhodná výchova, dá-li se to tak vůbec nazvat, která mu ponechává příliš mnoho volnosti. Pes je smečkové zvíře a jako takové potřebuje řád a hierarchii. V pořádku je, jestliže je člověk vůdcem smečky. Člověk ovšem musí umět být psovi přirozeným šéfem. A proto by si měli česepíka opatřit jen lidé, kteří se chtějí věnovat jeho výchově a výcviku. Což by ostatně mělo platit pro všechny psy. Neuvažujeme-li tedy teď o myslivcích, pro které je česepík výborným otužilým pomocníkem, obzvlášť při lovu kachen, je česepík také velmi vhodným rodinným psem, pokud chcete nekonfliktního psa i pro případné hlídání.
 
zdroj:  Pes přítel člověka 1/2003, Zuzana Trankovská 
ilustrační foto poskytly chovatelské stanice "z Vlčích luk" a "z Vlčí stepi"