Původ a historie Chesapeake Bay retrieverů

Z originálu: The new Complete Chesapeake Bay Retriever – Janet Horn a Dr. Daniel Horn přepsal Jiří Šváb


            Historii vývoje Chesapeake Bay retrieverů není možno zjistit. Je jisté, že po více než dvě století byli v Chesapeake Bay používáni psi pro přinášení vodního ptactva, jež bylo dříve loveno ve velkých množstvích, zvláště během migrace velkých hejn v zimě, často za bouřek nebo velmi chladného počasí. Pes pro tuto práci musí milovat vodu, ptáky a přinášení a musí být fyzicky zdatný a schopný odolávat extrémním teplotám a drsným, chladným vodám. V roce 1739 bylo hlášeno, že v Chesapeake Bay "se loví vodní ptactvo ...... s pomocí vodního španěla."

            Všechny příběhy o počátcích plemen retrieverů se zmiňují o vodním španělu, jenž se nepodobá žádnému španělu, kterého známe dnes. Byla prováděna křížení s ohaři, setry, novofoundlandskými psy a jinými psy. Zvláštní vlastnosti Chesapeake Bay retrievera jsou odvozovány od dvou štěňat novofoundlandského psa zachráněných při ztroskotání lodi v roce 1807, jejichž mimořádné kvality vedly ke zlepšení místních loveckých psů lovících kachny, jež s nimi byli spářeni, a zdá se, že lze bezpečně předpokládat, že někteří z těchto psů byli potomky vodního španěla existujícího před šedesáti lety (je myšleno asi kolem r. 1740 pozn. překl.). V těchto dobách byli psi chováni pro určitý účel, nikoli pro zisk. Mezi vlastníky půdy bylo vlastnění a pěstování dobytka stejnou součástí života jako pro jejich anglické předky; byli to sportovci, jež si vysoce cenili psů, jež činili z lovu kachen nejlepší sport v oblasti Chesapeake Bay. Tito lidé usilovali o získání a chov dobrých loveckých psů pro přinášení kachen, uplatňujíce své znalosti o přizpůsobení, řízení a zásadách chovu kvalitních zvířat.

            Některé obdivovatele tohoto plemene okouzlila romantická představa Chesakeake Bay retrievera jako přirozeného produktu drsného života lidí v této zátoce, se vším kouzlem "ušlechtilého divocha" popsaného Jean Jacques Rousseauem ve stejné době, avšak žádné skutečné plemeno typu a charakteru Chesapeaka nemohlo vzniknout náhodně, a je nezbytné vzdát hold angažovaným a tvůrčím chovatelům, jimž se podařilo vytvořit pokrevní linie a uznatelná plemena prostřednictvím plánovaného a promyšleného chovu po období mnoha let. Chov těchto psů byl často "předáván" v rodině z jedné generace na druhou, přičemž každá dále rozvíjela původní plemeno a zároveň usilovala o udržení a zlepšení jeho kvality. Tito psi byli součástí rodinného života svých chovatelů a sdíleli mnohé aktivity jejich rušných, krásných venkovských domovů.

            Chesapeake Bay retriever byl největším loveckým psem, kterého lidé žijící u vody a lovci lovící pro trh kdy měli, a pro přední občany Baltimore a sousedního venkova to byl jediný pes schopný čestně sdílet jejich oblíbený sport, chovaný v souladu s koncepcí zvířete nejlepších fyzických a duševních vlastností diktovanou dobrým vkusem, jenž se projevoval i při utváření krajiny či zařizování obydlí.

            V roce 1846 poprvé vyšla kniha The Dog od Williama Youatta, ve které autor uvádí, že "vodní španěl byl původem ze Španělska; avšak čistá rasa přestala existovat a současný pes je pravděpodobně potomkem velkého vodního psa a anglického setra." Youatt klasifikoval novofoundlandského psa jako "španěla velké velikosti.... věrného, dobré povahy a vždy přátelského k člověku. Chrání svého pána a jeho majetek a nestrpí, aby kdokoli poškodil jedno nebo druhé; ....... zdá se, že mu chybí pouze dar řeči a je možno jej vycvičit pro všechny účely, pro které jsou používány všechny ostatní druhy psů." Youatt cituje anglického spisovatele: "Jako retrievera lze novofoundlandského psa snadno přimět, aby udělal téměř vše, co je po něm požadováno .... a může být bezpečně vzat na pole s ohaři, do jejichž úkolů nebude zasahovat, avšak bude mu působit velkou radost, když mu bude dovoleno vyhledávat zraněnou zvěř .... a nikdy nebude spokojenější, než když se bude vracet se slukou, bažantem nebo zajícem v tlamě, jež vydá nebo dokonce vloží do Vaší ruky nedotčené." T.S. Skinner v knize The Dog and the Sportsman, vydané v roce 1845, dokládá náhodné uvedení tohoto plemene do oblasti Chesapeake Bay následujícím dopisem:

 

                                                                                    Baltimore, Maryland

                                                                                    7. leden 1845

 

Vážený pane! Na podzim roku 1807 jsem byl na palubě lodi Canton, jež patřila mému strýci, zesnulému Hughu Thompsonovi z Baltimore, když jsme na konci velmi silné ekvinokciální bouře narazili na potápějící se anglickou brigu a zachránili posádku. Briga byla naložená treskami a plula z Newfoundlandu do Poole v Anglii.

            Vstoupil jsem na její palubu, jako kapitán člunu z Cantonu, jenž byl vyslán, aby zachránil anglickou posádku, protože všechny čluny této brigy byly smeteny do moře a její posádka byla ve stavu omámení.

            Na palubě této brigy jsem našel dvě štěňata novofoundlandského psa, psa a fenku, jež jsem zachránil, a poté, po vylodění anglické posádky v Norfolku, když jsme měli namířeno do Baltimore, jsem tato dvě štěňata koupil od anglického kapitána za 21 šilinků za kus.

            Protože jsem měl plout dále, dal jsem psa jménem Sailor panu Johnu Mercerovi z West River a fenku jménem Canton doktoru Jamesi Stewartovi ze Sparrow's Point.

            Historie těchto štěňat, kterou mi anglický kapitán vyprávěl, byla následující: majitel jeho brigy intenzivně obchodoval v Newfoundlandu a dal pokyn svému obchodnímu partnerovi, aby vybral a zaslal mu pár štěňat nejlepšího novofoundlandského plemene, avšak různých rodičů. Pár, který jsem od něj koupil, byl vybrán na základě tohoto pokynu. Pes byl špinavě rezavé barvy a fenka byla černá. Nebyli velcí; jejich srst byla krátká, avšak velmi hustá; měli paspárky.

            Oba získali skvělou pověst jako vodní psi. Byli velmi bystří, zvláště pokud šlo o všechny povinnosti spojené s lovem kachen.

            Guvernér Lloyd získal psa v době horečky ovcí merino výměnou za mexického berana v době, kdy se tito berani prodávali za stovky dolarů, a vzal si jej na svůj statek na východním pobřeží Marylandu, kde jeho potomci po mnoho let byli a možná  dosud jsou známi, i na západním pobřeží, jako potomci Sailora.

            Fenka zůstala ve Sparrow's Point až do své smrti a její potomci byli a dosud jsou dobře známi mezi lovci kachen  v Patapsco Neck, v Gunpowder a v horní části zátoky jako nepřekonatelní psi pro jejich účely.

            Slyšel jsem doktora Stewarta i pana Mercera vyprávět nejpozoruhodnější příběhy o inteligenci a skutcích tohoto psa i fenky, a odkazuji Vás na jejich přátele, jež Vám sdělí podrobnosti, protože po tak dlouhé době si je nejsem schopen vybavit dostatečně přesně, abych je mohl opakovat.

                                                                                    S pozdravem

                                                                                    GEORGE LAW.

 

Pan Skinner se dotazoval na pana Mercera a dr. Stewarta a zjistil, že "od pana Mercera, jenž vlastnil Sailora, bylo zjištěno, že byl dosti velký a statný – hrdého držení těla, silný a agilní; výrazných svalů a širokých boků a hrudi; měl velkou hlavu, avšak nikoli příliš; čenich poněkud větší, než je obvyklé u tohoto plemene; byl špinavě rezavé barvy, s bílými skvrnami na obličeji a na hrudi; jeho srst byla krátká a hladká, avšak neobvykle hustá, připomínající spíše hrubý kožich než srst; měl dlouhé ocasní chlupy, a ocas nosil vždy velmi vysoko. Jeho oči byly velmi zvláštní; byly tak světlé, že vypadaly téměř nepřirozeně, a vzpomínám si, že při své návštěvě východního pobřeží, téměř dvacet let poté, co tam byl zaslán v šalupě, již pro něj vyslal guvernér Lloyd a jejíž místo určení bylo West River, jsem viděl mnoho jeho potomků, jež měli tuto zvláštnost." Canton vykonala ve Sparrow's Point mnoho mimořádných skutků: boje se zraněnými labutěmi poté, co je pronásledovala po vodě po mnoho mil;  pronásledování zraněných kachen mezi tajícími plovoucími krami, někdy v mlze a ve tmě. "Když byla moc unavená, vylezla na plující kru a poté, co si na ní odpočinula, pokračovala ve svém pronásledování kachen."

            Není známo, zda Sailor a Canton byli někdy vzájemně připuštěni. Ačkoli existují náznaky, že k tomu došlo, dlouhou dobu se tradovalo, že Sailor byl předkem loveckých psů pro lov kachen na východním pobřeží a vynikající vlastnosti Canton byly uchovány ve psech používaných pro tento účel na západním pobřeží zátoky. Skinner napsal: "V jejich potomcích,  až do současné generace, byly zachovány výrazné výborné vlastnosti původního páru, navzdory občasným plemenům horší krve."

 

PRVNÍ UZNÁNÍ

              Sedmdesát let po jejich příchodu do této země se překvapivě podobní potomci  psů východního i západního pobřeží setkali, když byla poprvé vystavována třída  Chesaspeake Bay ducking dogs na Výstavě asociace chovatelů drůbeže v Baltimore. Jejich vzájemná podoba byla dostačující k tomu, aby bylo uznáno samostatné  plemeno Chesapeake Bay retriever.

            Sešlo se asi třicet sportovců, aby odpovědělo na otázku, zda může být Chesapeake Bay ducking dog  nazýván plemenem, "protože vznikl křížením, a zda bude moci být vždy reprodukován pes podobného druhu a barvy?" Schůze byla odročena a byl ustaven výbor pro stanovení standardů a tříd Cheasapeake Bay ducking dog. Výbor toto plemeno uznal a rozdělil je na tři  třídy: vydraře žlutohnědé barvy s vlnitou  srstí, kudrnatého psa a psa s rovnou srstí, oba rezavě hnědé barvy. To byl první standard tohoto plemene, ačkoli o deset let později Jay Towner, jehož chovatelská stanice byla na Bush River, konstatoval: "Nejsou chováni podle žádného standardu."

            V roce 1876 byl v Chicagu založen National American Kennel Club, s trvalým sídlem v St. Louis. V roce 1879 zveřejnil Registr chovu a první Chesapeake byl zaregistrován v roce 1878. Byl to pes chovaný O.D. Foulksem a vlastněný G.E. Keirsteadem z LaPorte, Indiana. V roce 1884 byl založen American Kennel Club, jenž byl od počátku ochotný registrovat Chesapeaky. Oba shora uvedení pánové přispěli mnoha informativními články o tomto chovu do časopisů The American Field a The American Sportsman.

 

            Rodina O.D. Foulkse v roce 1825 zakoupila psa "s rovnou srstí", známého v horní části zátoky jako "Red Winchester" a chovaného několika jednotlivci usazenými podél Bohemia River. Ačkoli v důsledku Občanské války pan Foulks konstatoval, že toto plemeno "rychle zaniká", pokračoval v rodinné tradici a choval Winchestera padesát let po koupi prvního.

            Vydrař podle popisů má mnoho charakteristických vlastností, jež dokazují jeho hlavní vliv na dnešní vývoj tohoto plemene; zdá se, že byl hojně používán v chovných programech loveckých klubů na západním pobřeží zátoky, kde byl jednu dobu nazýván "the Gunpowder River Dog." Značná část vývoje plemene jednotného typu s výraznými charakteristickými vlastnostmi, vzniklého kombinací tří shora uvedených typů, se odehrála v této oblasti v poslední čtvrtině devatenáctého století, pod vedením takových mužů jako generál Ferdinand C. Latrobe, starosta Baltimore a šéf chovné stanice Carroll Island, a jiných, jež založili Baltimore Chesapeake Bay Dog Club. Tento klub v roce 1890 stanovil standard pro Chesapeake Bay retrievera.

            S poklesem počtu vodního ptactva v počátečních letech tohoto století aktivity marylandských chovatelů byly značně omezeny, avšak sláva jejich psa se rozšířila na Západ a do Kanady, kde chovatelé měli snahu jej přizpůsobit zvláštním pracovním podmínkám jejich oblasti. Než byl v roce 1918 založen American Chesapeake Club hrabětem Henrym z Albert Lea, Minnesota, Chesapeake se stal ryze americkým plemenem, známým a používaným lovci vodního ptactva na celém severoamerickém kontinentě. American Chesapeake Club se stal mateřským klubem a jeho standard byl schválen American Kennel Club.

 

CHOV PODLE STANDARDU

            Standard přijatý v roce 1918 byl stanoven hrabětem Henrym, W.H. Orrem a F.E. Richmondem a schválen více než padesáti chovateli Spojených států a Kanady. Mezi chovateli Středního západu byli Barron and  Orr z Mason City, Iowa, a otec Joseph Schuster z Onaky, jižní Dakota, jenž zaregistroval své psy s označením Sioux Mission. Prvním chovatelem na Západním pobřeží byl William Wallace Dougall ze San Franciska, jenž si zakoupil základní stádo v roce 1920 od chovatelů Barron and Orr. Ve 20. letech 20. století se v Iowě nacházela chovná stanice Goodspeed's Kennels, ve které pracovali Harry Carney a D.W. Dawson, a v jižní Dakotě se proslavili J.L. Schmidt a Charles Morgan. Mezi inzerujícími kanadskými chovateli byl Harry Felt z Findlater of Saskatchewan. Na Východním pobřeží rodina Hurstových, jež chovala po více než padesát let čistokrevné Chesapeaky, známé jako"Lego's Point, založila chovnou stanici Chesacroft Kennels v Lutherville, Maryland. Název chovné stanice Chesacroft převzal v 30. letech 20. století Anthony A. Bliss, jenž se v roce 1934 stal prezidentem American Chesapeake Club a přestěhoval sídlo klubu na Východ. Svým nadšením a vynalézavostí stimuloval četné aktivity vlastníků Chesapeaků a bylo založeno mnoho nových chovných stanic.

 

  • Chovná stanice Native Shore patřící paní Royce R. Spring, nedaleko Eastonu, Maryland.
  • Dilwyne, jejíž název je odvozen od názvu domu Roberta Carpentera v Montchaninu, Delaware.
  • Chovná stanice Marvedel patřící J. Gould Remickovi, jenž měl labradory i Chesapeaky a rovněž úspěšně absolvoval lovecké zkoušky s Curly-Coated retrievery, nedaleko Eastonu, Maryland.
  • Chovná stanice Chesdel, založená v roce 1935 M. Alexenderem Spearem, nedaleko Doveru, Delaware.
  • Chovná stanice Cocoa King byla založena Ferdinandem A. Buntem na jeho farmě Springcrest Farm v Genoa City, Wisconsin jako odkaz Cocoa Kinga, jednoho z prvních vynikajících Chesapeaků pana Buntea.
  • Ducklore byl název lovecké chaty Arthura Storze v Nebrasce, kde se jeho chovná stanice rovněž specializovala na chov vynikajícího loveckého plemene.

      Pan Storz a pan Bunte lovili kachny od počátku podzimní sezóny v Kanadě, poté pokračovali americkou sezónou a končili mexickou sezónou – téměř půl roku lovu, a jejich Cheaspeakové podnikali tuto pouť s nimi.

  • Chovná stanice Grizzley Island, patřící Lousi Traungovi, se nacházela v bažinách Suisun nedaleko San Franciska. Pan Traung si koupil mnoho psů, mezi nimi Ch. Chesacroft Nippy Boba, a intenzivně je choval  pro soutěže i lov. Ještě dnes jsou jeho pokrevní linie v Severní Kalifornii ve většině rodokmenů loveckých psů.

 

FORMA A FUNKCE

 

            V desetiletí od roku 1930 do roku 1940 bylo odchováno čtyřicet šampiónů loveckých soutěží. Osm z nich vlastnil Anthony Bliss, jenž v roce 1932 koupil chovnou stanici Chesacroft Kennels a přestěhoval se do své rezidence na Long Islandu. Pět šampónů patřilo R. R .M. Carpenterovi, čtyři Philipu Daterovi, jehož chovná stanice Napeague byla na Long Islandu, a dva paní Spring a C.W. Bergovi, jež vlastnili chovnou stanici Lake Como v Delaware.

            Vlastnosti (dnešní standard) Chesapeake Bay retrievera byly oficiálně uznáný American Kennel Clubem v roce 1936. Neoficiální předvádění se konaly na výstavách všech plemen v letech 1934 a 1935, a v Somerset Hills ve třídě nováčků, kde bylo přihlášeno 12 psů, se Bud Parker Bang, Chesapeake vlastněný J. Gould Remickem, jeden ze tří psů, jež se kvalifikovali, umístil na třetím místě s 81 ze 100  možných bodů. Bang byl dychtivým a úspěšným konkurentem v loveckých zkouškách. První dva Chesapeakové, jež získali titul Companion Dog (pes-společník, soutěž v poslušnosti jež se konala v rámci výstav všech plemen) byli Bay Bum (v roce 1937), vlastněný Alleinem W. Owensem, Jr., a Daybreak (v roce 1938), vlastněný paní Owens.

            První lovecké zkoušky retrieverů s licencí AKC v USA uspořádal Labrador Club dne 31. prosince 1931 – pouze pro labradory. American Chesapeake Club uspořádal své první lovecké zkoušky dne 27. listopadu 1932, a to speciální lovecké zkoušky pouze pro Chesapeaky. Klub pokračoval v pořádání této akce každý rok do roku 1941, kdy vypukla válka. V počátečných loveckých zkouškách retrieverů Chesapeakové obhájili svou pozici v soutěži s labradory, Curly-Coated retrievery a Irskými vodními španěly.

            Desetiletí od roku 1940 do roku 1950 začalo dobře, avšak potom přišla válka, jež ukončila mnohé chovatelské programy. Avšak vzniklo několik nových chovných stanic. Na Středním západě vlastnili chovnou stanici Mount Joy Robert a Jessi Brownovi z Davenportu, Iowa. Zpočátku chovali psy pro výstavy, avšak v 50. letech 20. století se Bob začal zajímat o lovecké zkoušky a najal si Charlese Morgana, aby cvičil Field Ch. a Amateru Field Ch. Nelgard's King Tuta. Bob Brown zemřel na konci 50. let 20. století a v roce 1960 koupili název Mount Joy z jeho pozůstalosti Helen a Ed Fleischmannovi. Fleischmannovi jsou nyní mrtvi a název Mount Joy  není používán.

            Chovná stanice Wisconong byla zaregistrována v roce 1947 Williamem Hoardem z Fort Atkinson, Wisconsin: její název je kombinací dvou indiánských názvů – Wisconsin a Koshkonong, velkého jezera, kde Bill často lovil. Svého prvního Chesapeakea koupil  v roce 1946, aby pracoval v chladných vodách. Protože mu tento pes dělal radost, koupil Deerwood Triggera od Phila Gagnona a nechal ho vycvičit Charlesem Morganem. Trigger se stal amatérským šampiónem i šampiónem loveckých zkoušek otevřené třídy a jeho potomci byli výbornými loveckými psy. Mezi nimi byl Ch. Wisconong Jodri, vlastněný a vycvičený paní W. H. Drisko; to byl první Chesapeake, jež získal titul Utility Dog (Užitkový pes, UDT). Protože byl stejně úspěšný ve stopování, stal se prvním Chesapeakem, jenž získal tento titul. Chovná stanice Wisconong zanikla po smrti pana Hoarda.

            Deerwood byl název chovné stanice Philipa Gagnona z Minnesoty, jenž odchoval několik vynikajících psů a osobně vycvičil svou fenku Field Ch. a Amateur Field Ch. Raindrop of Deerwood, jež byla mimořádně výkonná. Od té doby, co pan Gagnon zemřel, se název Deerwood nepoužívá.

Kamiakin byl jedním z prvních názvů chovných stanic Severozápadu, používaným D. R. Ironsem ze Seattlu, Washington. Odchoval a vystavoval Parker' Airline Peggy, jež získala titul šampión. Ke konci 40. let 20. století začal být Russ Irons aktivní v Loveckých zkouškách západního pobřeží, a jedním z nejlepších psů na loveckých zkouškách "jakéhokoli plemene", abychom citovali Eloise Cherry, byl Duke of Kamiakin. Název Kamiakin se přestal používat, když pan Irons zemřel.

            V letech 1940 až 1950 získalo titul šampión na výstavách padesát tři psů, z nichž čtyřicet pět bylo psů z Východu. V důsledku války, zvláště na Východě, začaly být opět pravidelně  pořádány výstavy teprve v roce 1948. Předními vystavovateli tohoto období byli paní Royce Spring, paní Allein Owens, Jr., dr. Helen Ingleby a Eugene V. Weems na Východě, chovná stanice Mount Joy a Ferdinand Bunte na Středním západě a D. R. Irons a Louis Traung na Západě.

 

            V těchto letech existovalo málo vystavovatelů poslušnosti. Sedmnáct Chesapeaků získalo titul Companion Dog, a tři Companion Dog Excellent. Většina vlastníků žila na Východě. Eloise Heller vzbudila velkou pozornost vystavením svého Grizzley Beara, jenž získal titul CD v San Francisku, protože mnoho lidí se domnívalo, že toto plemeno je příliš nepoddajné, aby je mohla chovat žena.

            Lovecké zkoušky byly velmi zasaženy válečnými a poválečnými lety. Mladší muži šli do armády, chov byl omezen a některé chovné stanice během těchto let zanikly; cestování bylo omezeno z důvodu přidělování benzinu. Na Long Islandu bylo dost kvalifikovaných psů, jež se i nadále účastnili minimálně několika licencovaných loveckých zkoušek, avšak v Delaware, kde byl velký zájem o Chesapeaky, se ve většině případů mohly konat pouze schválené lovecké zkoušky. Určitě existovali psi, jež si zasloužili titul Field Champion, což jim okolnosti neumožnily. Chesapeakové získali pět titulů Field Champion: Sodak Rip majitele E.K Warda, Guess of Shagwong majitele E. Monroe Osborna, Chesacroft Baron majitele R.N. Crawforda, Bayle majitele Vance Morriase a skvělá fenka Tiger of Clipper City majitele dr. George Gardnera. Všichni tito psi soutěžili v National Retriever Championship Stakes (Národních mistrovstvích retrieverů), jež se začala pořádat od roku 1942.

            Navzdory nedostatku formálních aktivit v tomto období, počet registrací v American Kennel Club každým rokem rostl. V roce 1938 bylo zaregistrováno pouze 178 Chesapeaků. Do roku 1945 se celkový počet registrací zvýšil na 427 a v roce 1950 jich bylo 543.

            Existovala a vždy bude existovat věrná a angažovaná skupina vlastníků Chesapeake Bay retrieverů. Není pochyb o tom, že Chesapeakové jsou všestranní psi, a jejich vlastníci se domnívají, že toto plemeno má mnoho vlastností, jež není snadné najít u jiných plemen. Pro mnohé z nich neexistuje žádný jiný pes.

Ideální Chesapeake Bay Dog - nakreslil: A.Kull

Ideální Chesapeake Bay Dog - nakreslil: A.Kull

Champion Barnum - maj. M.C. Klackner, Boston 

Champion Barnum - maj. M.C. Klackner, Boston

Champion Cleveland - maj. Dr. W.B. Bigelow, New York

Champion Cleveland - maj. Dr. W.B. Bigelow, New York

Wyndham - maj. R.Braildford, Birmingham

Wyndham - maj. R.Braildford, Birmingham

 

[úvodní strana] [KCHLS] [CCR] [FCR] [GR] [CHBR] [LR] [NSDTR] [CMKU] [CMKJ] [CMMJ] [webmaster]